Zhruba před dvěma roky, kdy jsem zrušil FB, jsem si začínal uvědomovat, že vlastně veškerá moje prezentace a vyjadřování názorů souvisí s mým egem, které už nechci dál živit. Od té doby žiju v jakési ambivalenci, kdy na jedné straně nacházím argumenty a jednoznačně schvaluji aktivismus a obecně veřejné vyjadřovaní k čemukoliv a na druhé straně se toho vlastně vůbec nechci účastnit.

I to, co teď píšu vlastně vůbec nevím, jestli chci psát veřejně. Proč? Možná trpím nějakou formou nihilismu a myslím si, že ve skutečnosti nemá smysl nic říkat, protože za A, vše dobré a užitečné již bylo řečeno a za B, kdo já jsem, aby mělo smysl mě poslouchat nebo číst? Dříve jsem touto nejistotou vůbec netrpěl a neměl jsem absolutně žádný problém vyjádřit se prakticky k čemukoliv. Nevím, co se změnilo, ale vím, že to souvisí se sebejistotou hlupáků, kteří nemají žádný problém stoupnout si na pódium, nevěda nic o ničem, ale podporováni hlasitým davem, hlásají svoje populistické žvásty. Také to souvisí s tím, že na radnici ve Velkém Meziříčí sedí někdo, kdo má moji důvěru a tak nepotřebuji zapalovat auta, aby se věci pohnuly směrem, který považuji za dobrý.

Proč tohle vše vlastně píšu? Nevím. Možná je to opět chuť mého ega být slyšet. Chlácholím se tím, že na tento web chodí maximálně moje máma, občas moje skvělá Martinka a sem tam kamarád, který se stejně nenechá zmanipulovat. Sečteno podtrženo, vyjadřuji se, ale můj dosah je minimální a je to dobře. Snažím se být v první řadě dobrý táta, partner, kolega a kamarád a z vysoka kašlu na ovlivňování větších skupin lidí, protože je to stejně kontraproduktivní, protože jsou moje názory (veganství, ekologie, asertivita, respekt a částečně i nihilismus) tak vzdálené většině okolo mě, že na to vlastně vůbec nemám energii. Sedím v Barceloně v kempu v našem karavanu a přemýšlím, jak moc a kterým směrem se změní moje myšlení za řekněme další dva, tři, pět let?