To je tak strašně surrealistický tohleto 🙈

To snad není ani možný tohleto! 😩

V tento den lidstvo oslavuje přelet mise Artemis II kolem Měsíce; slaví se neuvěřitelný úspěch lidského pokroku, vědy a techniky…

A zároveň v ten samý den jeden blázen, který je shodou strašného… pic.twitter.com/pOF5r8hWTf

— Vasyl Kapustej (@Lord_of_war_95) April 7, 2026

Na jedný straně světa cupujou UA russáský refinérky, na druhý straně blokují militantní klerici jednu z tepen ropy. Kdyby se někde ještě podělala technologie čistě s důvodu závady nebo lidské chyby jako například prasklý vrt v Mexickém zálivu onehdá, to by byla teprve šou.

To má štyl! Mrzí mě, že jsem se nemohl účastnit Letné. Škoda, že nejde jednou pro vždy nějak dostat lidem z hlav, že žádnej silnej vůdce, duce, imperátor, diktátor (ani osvícenej) jim lepší život nezařídí, ale spíš posere.

https://www.facebook.com/photo?fbid=26147717784893458&set=gm.2462318637573116&idorvanity=1311462649325393

Vstávám na čas, házím věci do auta a kontroluju pas. Nemám pas. Stres level milion. Čas běží. Jsem na sebe neskutečně naštvanej, že jsem si ho nezkontroloval večer. Na ubytku nic nezůstalo, konejším se, že je někde v batohu. Pas není v batohu. Uklidňuju se, že bude u noťasu. Na letišti prohrabu všechny kapsy, nic. Jdu se optat, jestli vadí, když mám check-in na pas, ale dám jim občanku. Prej je to jedno. Fajn, dom se dostanu. Celej let mi to šrotuje v hlavě. Za celej vejlet jsem nikde pas nevytahoval. Možná bude v necessáru. Doma projdu každej pytlík a kapsu batohu, bundy a nic. Pak si všimnu, že leží na okně. Celou dobu byl doma, check-in byl na OP od začátku, ale já bych dal ruku do vařícího oleje, že jsem ho měl s sebou. Když náhodou nemám žádnej stres, tak si ho umím skvěle vyčarovat.

Dvě hlouposti mě spolehlivě odrazují od diskuze s kýmkoliv. Je jedno, jestli online nebo naživo. První je jakási představa, že zrovna tady v Česku to stojí za hovno. Takové to prohlášení: no jo, u nás se nejvíc krade, u nás je to nejhorší, u nás je to samej zloděj atp. Je jasné, že tenhle názor vychází z toho, že člověk je konfrontován jen se skutečnostmi z Česka, a navíc selektivně.

Druhé zvolání, po kterém z debaty couvám, je: V dnešní době… a dosaďte si v podstatě cokoliv. Nejčastěji následuje, že jsou drahé potraviny, bydlení, všude jsou auta, neexistuje pravda, všichni lžou, kradou, každý myslí jen na sebe a tak dále. Implikuje z toho pak názor, že dřív to bylo všechno lepší, zelenější a růžovější, levnější.

Jsem poměrně často v kontaktu s lidmi z jiných zemí a různých věkových kategorií* a víceméně se obdobně vyjadřuje většina. Španělé si myslí, že zrovna u nich se nejvíc krade, Němci jakbysmet. Je to sice vtipné, ale ve skutečnosti otravné a jasně dokazující, jak povrchní informace lidé obecně mají a jak plytké závěry z nich vyvozují.

Tahle mentální impotence je pozorovatelná nejen v rámci makrocelku, jako je stát, ale i na úrovni města. No jo no, takhle to holt funguje jen v Mezu, Žďáru, Humpolci… dosaď si libovolné město.

Živou diskuzi na toto téma zavírám slovy, že všude na světě jsou svině a dobří lidé, a jestli chceš objektivně posoudit, kde jich je víc/míň, tak potřebuješ nějakou statistiku a tvoje osobní zkušenost je žalostně nepatrný vzorek na to, abys mohl cokoliv zobecnit. Nikomu neberu ani nesnižuji hodnotu nebo prožitek osobní zkušenosti, ale jeho aplikování na celek je špatně. Vlastně si myslím, že je to katastrofálně špatně. Házení všech do jednoho pytle bývá jediným argumentem pro velké utrpení.

*osobní zkušenost, která nemá statistickou vypovídací hodnotu

Ležím na pláži a volá mi Gudrun. S manželem Michaelem žijí v karavanu, sousedí s námi v kempu a známe se delší dobu. Zmateně mi vysvětluje, že je okradli na Caminito del Rey ve Španělsku. Zjistili to asi až ve chvíli, kdy jim přišla notifikace o výběru 500 eur. Nechápu, jak je to možné, když je potřeba PIN. Jsou to důchodci a prosí mě, jestli bych s nimi zajel na policii.

Sedám do auta a jedu pro ně. Karty zablokovali, ale přišli o pasy, všechny doklady a další cennosti, co měli u sebe. Stalo se to zřejmě v tunelu, kde se tísnilo víc lidí na sebe, a tak nepostřehli, že se Michaelovi někdo hrabe v batohu.

Po cestě jsme si zanadávali, jaký jsou tihle lidé svině, a pak jsem se je pokoušel rozptýlit historkami, jak kde okradli mě, a chytrými řečmi, že je lepší jet na policii než do nemocnice.

Španělský policajt v Cartámě nás poslal do háje, že mají zavřeno, a poslal nás do Coínu, kde to určitě sepíšeme. Na stanici v Coínu to dopadlo obdobně s tím, že potřebují oficiálního překladatele a ten tu bude maňána.

Bylo mi Michaela a Gudrun strašně líto. Navrhuji jet do Ardáles, kde se odehrál výběr z bankomatu, a prohledat odpadkové koše v okolí. Je 11 večer a tři lidi chodí po osamělém městečku s rozsvíceným telefonem a prohrabávají koše. Nic.

Navrhuji odjezd a ještě případné zastavení u kontejnerů, protože kdybych byl já zloděj, tak bych to spíš vyhodil z auta do kontejneru někde po cestě z města. Zastavuji u jednoho z nich a BINGO! Leží tam kabelka, uvnitř jsou pasy, všechny doklady, dokonce i zlatý slitek, kterého si nevšimli nebo nevěděli, co to je.

Gudrun pláče štěstím a já si fakt užívám tu chvilku radosti, které jsem svědkem.

Ve třicátých letech dvacátého století zavedl antropolog Gregory Bateson termín „schizmogeneze“, pomocí něhož popsal tendenci lidí vymezovat se vůči sobě navzájem.³⁷ Představte si dva lidi, kteří se začnou dohadovat kvůli menší politické neshodě, ale po hodině zaujmou natolik nesmiřitelné postoje, že se ocitnou na zcela opačných krajích jakési ideologické propasti – a dokonce začnou zastávat extrémní stanoviska, která by jim za běžných podmínek byla naprosto cizí, jen aby ukázali, jak moc odmítají názory toho druhého. Obě strany začaly coby umírnění sociální demokraté s lehce odlišnými stanovisky, po několika vyhrocených hodinách se však z jednoho stal leninista a z druhého zastánce myšlenek Miltona Friedmana

Úsvit všeho, David Graeber, David Wengrow

Co děláte pro to, aby se z vás nestali na starý kolena zapšklí, závistiví, ublížení a pomstychtiví dědci, kterým je šumák, co chtějí děti a mladší generace a mají pocit, že oni to ví nejlíp a za nich to bylo všechno super a teď se řítí svět do pekel, protože bla bla bla?

… rozmyslel jsem si to, protože upřímnou odpověď nedostanu a tak si to napíšu jen sám sobě, abych si sám sobě upřímně odpověděl.

Dělám proto vědomě to, že si připomínám ten pocit z nadřazenosti, arogance a strachu starších a konfrontuji s ním sám sebe při pohledu na moje děti. Občas si musím říct: kámo, zase se chováš jako veleduležitej starej blbec.

Dal jsem si pauzu od blogu na měsíc. Jako obvykle nejsem totiž schopen dělat cokoliv akorát, takže předpokládám, že teď tu budu zase sázet osmnáct věcí denně. V mém světě nejsou polovodiče. Buďto to vede proud nebo nevede. Bílá nebo černá, buď jsem pologramotná opice nebo příčetný člověk, který ví, že největší rakovinou lidstva jsou ruské kremrole.

Během publikační pauzy, jak tomu my akademenci říkáme, jsem oslavil 100 dní sober skleničkou horké dýňové limonády. Přeji sám sobě, další 100 dní let bez chlastu, cigár a všech jiných drog. Cítím se skvěle a posílám tímto na Valentýna polibek na cestu do prdele všem posměváčkům, kteří potřebují, abych kalil, aby sami nemuseli čelit tomu, že jsou feťáci.

Ne, mám vás rád, vím, jak těžký je se na to vykašlat.

Právě jsem se diagnostikoval…

Ilithiophobia je neologismus definovaný jako silná, přetrvávající intolerance nebo strach z hlouposti. Tento termín, odvozený z řeckých slov ilithios (hloupost) a phobos (strach), se používá k popisu intenzivní averze k neinteligentnímu chování nebo ignorantským lidem.

Kladu si neustále otázku, jak je možné, že si do čela zvolíme naprosté ignoranty, narcise, egoisty a hlupáky, když všechny tyto vlastnosti při osobním kontaktu každému vadí. Nevím, hádám, že odpověď bude vězet v naší evoluci, kdy při boji a strachu šoupneme před sebe ty největší velkohubé magory. Jednou za čas shoda všech okolností vysublimuje a máme v čele ministerstva zdravotnictví v USA totálního ňoumu, který nechápe ten nejzákladnější princip vědy. To samé se stalo v Česku na ministerstvu životního prostředí. Instituce, která je tu od toho, abychom si produkcí odpadu nezasvinili všechno kolem sebe, vede člověk, který říká, že nic takového se neděje. Máme latrínu plnou hoven, ta hovna tečou po ulici, dýcháme ten smrad, celá vědecká komunita říká: je potřeba větší díry na sračky nebo produkovat méně sraček nebo produkovat jiné sračky, které nám tolik nebudou vadit a ideálně kombinace všech možností, aby se efekt snižování sraček na Zemi maximalizoval. A my si do výkonného čela této problematiky dosadíme někoho, kdo říká: já bych tu díru zmenšil, ty sračky nejsou naše, tak neserte. Ten systém je špatnej, demokracie musí mít pojistky, aby se do čela nedostal kretén. Nemám tušení, jak by taková pojistka měla vypadat. Akademická sféra také často selhává, když třeba na US univerzitách vybují falešná doktrína ohledně Palestiny, je to tou slonovinovou věží, ve které pak dlí mudrlanti odtržení od reality? Přijde mi, že bychom lepších výsledků jako civilizace dosahovali losováním lídrů z průměru. Pravděpodobnost, že se do čela dostane totální psychouš a narcis je pak cca 2%, zároveň není třeba, aby v čele stál nějakej ultron, postačí vobyčejnej slušnej člověk. Měl by supr plat, doživotní rentu a byl by na vždy vyřazen z dalšího losování. Sortition.

Musel jsem si ulevit po tom, co jsem si vyslechl rozhovor s Danielem Kortusem v DVTV.

https://www.dvtv.cz/dvtv/videos/kdyz-jsem-slysel-turka-zdesil-jsem-se-klimaticka-zmena-neni-konec-sveta-ale-nekdo-musi-rict-ze-tihle-lide-lzou-mini-vedec

Těžko si lze představit něco trapnějšího a víc ponižujícího než to, že je starýmu, úchylnýmu páprdovi potřeba dávat “nobelovku,” aby byl od něj klid a přestal se vztekat. Žijeme v jednom z nejšílenějších dílů South Parku. A není to vtipný ani trochu.

Vratislav Filípek

Před dvěma roky jsem se vrátil na Facebook, protože jsem chtěl rozjet kariéru jako influencer Popelář. Ze začátku mě to děsně bavilo, ale jak to tak bývá, postupně moje chuť prezentovat výsledky a živit tuhle hydru opadla. Přesunul jsem se do pozice, kdy jsem spíš chtěl vytvořit systém pro úklid odpadků a na Facebooku jsem se stal opět rozčilujícím se uživatelem. Za dva roky jsem tam nasypal mnoho názorů a dnes mi opět došlo, jak zbytečný to je. Naštěstí jsem celou dobu byl věrný blogu a tak mám vše i tady, ale s postováním názorů na FB opět končím. Jsem trvale frustrovaný z hlouposti masy (narcismus, levičáctví, xenofobie) a FB mi to plnými doušky připomíná, bere mi pozornost a křiví povahu. Nechci se však za žádnou cenu uzavřít od veřejného projevu, byť můj blog má dosah jako T-rexovi ruce, ale pro můj pocit to stačí. Jako nástroj pro kontakty a nějaký obchod má smysl, takže jej rušit nebudu – to byla mimochodem před 5 lety velký chyba, protože jsem právě o spoustu kontaktů přišel. Přece jen jsem tam měl 1500 “přátel”.

Před rokem a půl jsem se rozhodl, že začnu investovat na burze. Nejdřív jsem jen chodil okolo, čuměl, nasával (ale to dělám vlastně pořád) a velice pozvolna něco sem tam random koupil. Pak do mého života přišla obrovská změna a příležitost. Dostal jsem se k know-how investování do nemovitostí a začala neuvěřitelná jízda. Tři čtvrtě roku jsem se od rána do večera učil, chodil na schůzky, budoval tým a prožíval 2x denně aha moment. Spousta práce je ještě přede mnou, ale jsem si jistý, že to nejtěžší máme za sebou. Vracím se tedy opět ke studiu trhů a k pozapomenutému portfoliu, které mezitím příjemně vyrostlo (ne moji zásluhou, prostě se vezu na AI vlně). Jedna ze znalostí, kterou je pro mě velice těžké aplikovat, je, že i neprovedení nákupu/prodeje je práce a patří k obchodování.

Všechno, co mi prošlo hlavou a patří k investování mám uloženo zde: https://www.milansalas.cz/tag/investovani/ . Nemá to žádný lad a sklad, je to čistý chaos, jak se ke co mně dostane. Vlastně to ani není tolik o těch informacích, ale spíš o motivaci se učit. K vysvětlování pojmů a principů používám GPT, k rychlým informacím o trhu Perplexity. Nicméně před pár dny jsem utrpěl pád z vrcholu Dunning–Krugerova efektu a usadil jsem se v údolí zoufalství.