Pixabay

Koukám na Ovlivnil slovenské volby deepfake? – Spiknutí #46 – YouTube a rezonuje se mnou závěr, ve kterém se Patrik ptá, jestli jsme schopni se vůbec nějak poučit z toho, co víme nebo to budeme dále ignorovat jako v případě slovenských voleb. Ano, někdo si uvědomí, že Gerasimova doktrína je asi problém, je schopen se nad tím zamyslet a s tímto vědomím jednat, dále přemýšlet a případně volit ve volbách jinak, než jak by se hodilo russku. Je schopen dát stranou vlastní představy a názory a věřit tomu, co ověřili novináři nezávisle na sobě, co je prostě fakt nebo je minimálně mnohem blíž pravdě, než co se na člověka vyvalí z russka a z politika jako je Harabin, což je mimo jiné soudce a byl ministrem spravedlnosti.

Jenže…

Dost podstatná část lidí toho schopná není a občas si od nich vyslechnu neskutečný bláboly a nejednou jsem slyšel, že jsem ovce, která věří ČT nebo jinejm novinářům, že věda vždycky nemá pravdu a spoustu keců, který mají nulový argumentační potenciál, protože – a to je podle mě důležité – to, jak se šíří lži, již bylo tolikrát řečeno, napsáno, popsáno a vysvětleno, že se může zdát, že je zbytečný něco dál říkat. Je neskutečný množství zdrojů, videí, článků, knih, přednášek, ve kterých se člověk DOZVÍ, jak se věci mají, ale podstatná část lidí o tom nechce ani slyšet, nezajímá je to, nemají na to čas! a jejich neinformovaná volba/nevolba ve volbách stahuje všechny ostatní stále dokola na dno (proto nevnímám demokracii jako konečné uspořádání společnosti, protože je schopná fungovat jen do jisté míry a snadno kolabuje do autoritářských režimů kvůli nacionálnímu populismu). Kdybych o aktuálním stavu slovenské politiky a společnosti napsal, že je na dně, tak bych byl nezdravě optimistický, protože by to znamenalo, že se nedá jít hlouběji a vše bude časem lepší, ale bohužel.

Chudáci Slováci že? No jo, jenže mezi nimi a námi není velký rozdíl a navíc se zmenšuje. Ne tím, že by Slováci rostli, ale tím, že my opět upadáme do hoven nacionalismu, nenávisti, hejtů, sobectví a čecháčství. Průzkum, ve kterém se zjišťuje, že nově by pomoc Ukrajině nepodpořila většina lidí v ČR, je jasným důkazem toho, za co jako společnost stojíme, kdo jsme, co si pamatujeme z minulosti a co víme o současnosti – většinově hovno. Vlastně je ještě jedno vysvětlení a to, že sice můžeme být v obraze, ale je nám to ukradený, protože věříme, že bychom z eskalace války, a další okupace ze strany russka, měli osobní výhody. Beru, ale to jsme potom mrzcí morální dezoláti.

No a abych se neobouval jen do dvou etnik, který si o sobě myslí, že jsou pupkem světa, protože mají Tatry nebo levnou Plzeň, tak takovéto většinové povědomí o tom, co je spíše blíže pravdě a co jsou bláboly, je všude podobně mizerný, snad jen s výjimkou Finska a Pobaltí, kde se spíše chápe, že Země není placatá, ale jinak od USA v čele po zbytek světa jsou lidi pořád stejně hloupí a náchylní věřit, že nemají raději ničemu věřit, aby vzápětí začali věřit první kravině, na jejímž základě se impulsivně rozhodnou volit/nevolit podpořit/nepodpořit něco zcela zásadního, co bude mít vliv na život/smrt desítek, stovek, tisíců…

Jak z toho ven? To je to dilema a zklamu vás, já nevím. Nemám nejmenší tušení. Moje úvahy se ubírají v zásadě dvěma směry:

1. má smysl věřit, že jednou lidé většinově pochopí, že existuje metoda, jak zjistit, co je pravda a tím pádem má smysl i tento text, protože může ovlivnit, naštvat, inspirovat, případně ke mně dovést kritiku, která by nasměrovala směrem k pravdě i mě

2. Je to zbytečný, protože ten, kdo věří ve svůj vlastní selský rozum a má vysokou školu života si podobné úvahy, o kterých píšu, nikdy nepřipustí, nevyhledává je, brání se jim, on sám nejlépe ví, jak se věci mají a nepotřebuje, nechce, nesmí pustit nikoho do svého světa, který stojí na fachrlaté víře v sebe sama, která se stejně hroutí ve chvílích, kdy ho jeho zrádná mysl občas před spaním a v soukromí dovede před realitu vlastní omylnosti a položí mu sama otázku: fakt? Jenže pohled do zrcadla, strach z posměchu ve vlastní bublině, letmé pochopení, že dosavadní životní přesvědčení by utrpělo spolu s egem ztrátu, kterou by možná nemuselo vydržet srdce ani anální svěrač, bleskurychle zařídí otočku, normalizaci, zacílení na nepřítele, který se schovává pod ideologií, které nerozumí a které se děsí.

Z mých blábolů jakoby vyplývá, že jsou dva druhy lidí. Nejsou. Realita bude škála od kvantově rozmazané hrany člověka prvního tipu po stejně nejasný mezní bod na druhé straně Gaussovy křivky. Dilema však vedu o tom, kde se vyboulí většina, která by měla formálně řídit celou společnost, což se někdy naštěstí neděje a někdy bohužel ano. Ovšem většina většinou nerozhoduje, což opět nemusí být nutně špatně pro většinu, nicméně posedlost demokracie většinou, je zároveň její Achillova pata, protože pak nejeden mudrlant argumentuje a opírá se pouze o fakt, že TO chce většina a to, jestli dané rozhodnutí je či není správné, dál neřeší. Máme demokracii, chce to většina, tak zalez a nemel.

Moje osobní dilema vychází z vlastní neschopnosti nenahlížet na svět bipolárně. Tedy na ty, kteří spíše věří nemorálním kydům a na ty, kteří se spíše řídí morální pravdou. K těm prvním jakoby nemá smysl se obracet, protože jsou neschopni opustit vlastní malost a obracet se k těm druhým je taky zbytečné, protože už vidí věci stejně správně jako já a akorát se utvrdím v tom, co si myslím, což pohladí moje ego a vlastně posune ke skupině první.

A co třetí skupina?

Odpověď na otázku, proč jako společnost pořád dokola řešíme ty stejný problémy, byť máme řešení v některých případech i stovky let, je: protože se stále rodí noví lidé, protože vždy a znovu a od začátku musíme děti učit tomu, co je a není správné, co je a není pravda a jak a proč se k sobě ne/máme navzájem chovat. Příkladem jde dospělý, systém vzdělávání vymezuje způsob. Z mého dilematu by se dalo vybruslit prohlášením, že má smysl se zaměřit na děti a nějakýho hejhulu z horní dolní, který vyhazuje Ukrajinky z busu, protože měl těžký dětství, neřešit. Nj, ale na kolik dětí pak mám vliv? Pokud jen na svoje vlastní, které zaplní moje místo, tak zůstává status quo. A má smysl si říct: ok, tahle generace je pasé, ale ta další bude lepší? A nevyplývá z této úvahy taky jeden podstatný a příšerně zrádný klam? Tedy, že dítě se učí, naučí a pak to uplatní a svět bude v pohodě? Není realita spíš taková, že dítě se učí tuny hovadin (hlavně vzorců chování), který pak musí v dospělosti pracně předělávat, učí se kvanta faktů, která jsou mu k ničemu, protože je nakonec nedokáže spojit do kauzálního řetěze a jen se vytváří odpor k učení a v dospělosti, před volební urnou, je stejně zmatený a nemá páru proč a jak svět funguje a navíc se o sobě dočte od Milana Salaše, že je nevzdělaný nemorální zabedněnec? A jsme tam, kde jsme byli, protože tenhle hendikep jedince, agregovaný v demokratické společnosti, budou vždy zneužívat ti, kteří naopak moc dobře vědí, jak svět funguje, ale to oni vám nikdy neřeknou, protože by ukázali vlastní karty. A tak budou stále dokola existovat narcistní egoističtí oportunisté. Orbáni, Ficové, Putinové, Harabinové, Wildersové, Le Pénové, Trumpové, Babišové, Okamurové – ani o jednom z nich si nemyslím, že by byli hloupí nebo nějakými zaslepenými idealisty. V první řadě jsou to chudáci vlastního ega, které je dovedlo v mnoha případech na hranu útesu, ze kterého se zřítili, ale masy mrtvol, které tam stačili naházet, ztlumili jejich pád a mohou se přes mrtvoly vysápat zpět.

Co mám teda dělat?

Nedokážu to opět vidět jinak než jako škálu, kdy na jedné straně bude soukromý a spokojený mravní život, ve kterém si nějak obhájím, do čeho už se míchat nebudu a co se mi ještě chce řešit a na druhé straně bude absolutní odevzdání ideálům a jdu bojovat do Ukrajiny proti russkému agresorovi. Přiznám se, že se mi soustavně nedaří v tomto nalézt balanc a osciluji od nezájmu o svět a fokus jen na vlastní děti a jejich přežití, po panickou chuť něco změnit, posílání peněz na tanky a potřebu říct hlupákům, že jsou hlupáci, protože chovám bláhovou naději, že by se mohli nad sebou zamyslet a říct si: hej, neměl bych se hlouběji zamyslet nad tím, co si myslím?

Jestli máš jako čtenář teď chuť říct, že bych si to měl nějak srovnat v hlavě a najít balanc a že řešením je být v těch škálách někde uprostřed, tak si to odpusť, protože bys měl sám vědět, že pravda nebývá uprostřed a hledat ji tam, je hovadina.

Dostal jsem ze sebe, co se mi honí hlavou pokaždé, když si poslechnu nějakou přednášku, přečtu aktuální zprávy z bojiště nebo vidím na FB, Instáči, YT nebo Twitteru, jak úžasné životy vedeme, doplněné fotkou z dovolené nebo žrádla. Ulevilo se mi? Ani ne, sám vím, že jsem svět kolem sebe tímto moc nezlepšil. Nakonec se mi vkrádají do hlavy “jen” trapné apely na čtení ověřených informací, práci na sobě ve smyslu zlepšování sociální, emoční a mravní inteligence, ale hlavní možná je, že hrdinové jsou pro mě ti, kteří znají horní limit svého komfortu a potenciál, který by promrhali jeho kumulací a kulminací, investují do ostatních formou vyžádané pomoci. Jinými slovy dobrovolničí, posílají peníze na obranu proti agresorovi a svědomitě pátrají ve vlastní mysli, kde by se mohli mýlit.