Můžete slyšet, že za komunismu to bylo lepší, že v 90. bylo možný zbohatnout, že kdybych v nultých letech věděl o bitcoinu, mohl jsem být bohatý nebo že za první republiky bylo Česko technologická velmoc.

Sentimentální vzpomínání dospělých a idealizování starých dobrých časů je ve skutečnosti přiznání, že vůbec nerozumí současnosti ba dokonce nepochopili obecně nic z toho, jak se svět jedinečně a kontinuálně mění a nabízí neustále možnosti jak se seberealizovat, jak otevřeným myslím přímo cpe bezpočet příležitostí k práci, zábavě a chápání, co se to vlastně kolem nás děje.

Právě teď vzniká další nová firma, produkt, nápad, starup, o kterém za dvacet let uslyšíte od vašich vrstevníků, že kdybych to tenkrát věděl bla bla bla…

Možná jste to pravě vy, kdo přemýšlí o problému a pokouší se ho vyřešit, z čehož by měl někdo jiný prospěch a je za to ochotný zaplatit. Celej život je jedna velká hra. Máte omezené zdroje, fyzikální zákony, vlastní hlavu a prakticky dostupné všechny vědomosti lidstva. Je jen na vás, jak budete hrát a je naprosto v pořádku, když se rozhodnete, že budete hrát skromně. Je v pořádku, že nevíte jak hrát, je v pořádku, že si nejste jistí, a je i v pořádku, že chcete moc, peníze, slávu nebo cokoliv, co vám představy a fantazie dovolí. Problém je, když nehrajete fér, když svými chutěmi ničíte životy druhých. Prohrajete. Vždycky. A budete to vědět. Nepříznáte to, ale budete to vědět. Budete vědět, že za každým rohem na vás může čekat pomsta. Každej diktátor to ví. Můžete být vládce milionů, vlastník miliard, ale stejně bez svobody, protože si nebudete moct dovolit jen tak vyběhnout ven, zajít s kámošem na kafe nebo projet svět.

Můžete mít miliony followers a stejně být nešťastný loser, stejně tak jako mít jen dva kamarády, psa a batoh a přitom prožít skvělý a dobrý život. Neexistují žádné universální repecepty na štěstí, protože jsme každý jiný. Srovnáním do lavice podle věku nebo pohlaví si jen dospělí ulehčují život. Automatizují výchovu, aby byli efektivnější, aby mohli linky chrlit stereotypy, porovnávat, hodnotit a soudit odchylky a zapomněli tak na fantastická vlastní dětská přání a naběhli na trend společenských statusů, maximalizování pohodlí, fanatickému vyhýbání se rizik a zakotvení v jasném, jednoduchém, absolutně sebejistém světonázoru, který budou bránit a vydávat za tradici. Budou se děsit představy, že by jejich děti snad vedly jiný život a tak budou říkat, že je jim třeba vštípit řád a pořádek a kdyby se to vám dětem náhodou nelíbilo, tak i násilím. Respektovat dítě, náctileté, ale i mladé dospělé a postavit jejich požadavky na vlastní roveň dospělce, je stále nejen v naší společnosti kacířství.

Děti, chtějte pravdu. Chtějte, prosím, vědět jak se věci mají, chtějte znát, kdo a proč vydal nařízení, požadavek, normu, zákon, pravidlo. Zpochybněte to, přemýšlejte, jak dělat věci jinak, lépe. Možná v některých případech dojdete ke stejným závěrům jako generace před vámi, možná změníte zažitou kravinu, kterou doposud neměl nikdo odvahu změnit. Žijete v době, ve které se létá kolem světa, do vesmíru, potápí se na dno oceánů, vznikají programy k nerozeznání od lidí. Možná je to děsivé, ale bojíme se jen toho, čemu nerozumíme a vy jste a budete chytřejší než vaši dědové a vaše děti budou chytřejší než vy, protože nebudou opakovat vaše chyby a i přesto, že se občas někde rozpoutá peklo, ti co přežijí, budou vědět proč. Buďte to vy.