Ležím na pláži a volá mi Gudrun. S manželem Michaelem žijí v karavanu, sousedí s námi v kempu a známe se delší dobu. Zmateně mi vysvětluje, že je okradli na Caminito del Rey ve Španělsku. Zjistili to asi až ve chvíli, kdy jim přišla notifikace o výběru 500 eur. Nechápu, jak je to možné, když je potřeba PIN. Jsou to důchodci a prosí mě, jestli bych s nimi zajel na policii.

Sedám do auta a jedu pro ně. Karty zablokovali, ale přišli o pasy, všechny doklady a další cennosti, co měli u sebe. Stalo se to zřejmě v tunelu, kde se tísnilo víc lidí na sebe, a tak nepostřehli, že se Michaelovi někdo hrabe v batohu.

Po cestě jsme si zanadávali, jaký jsou tihle lidé svině, a pak jsem se je pokoušel rozptýlit historkami, jak kde okradli mě, a chytrými řečmi, že je lepší jet na policii než do nemocnice.

Španělský policajt v Cartámě nás poslal do háje, že mají zavřeno, a poslal nás do Coínu, kde to určitě sepíšeme. Na stanici v Coínu to dopadlo obdobně s tím, že potřebují oficiálního překladatele a ten tu bude maňána.

Bylo mi Michaela a Gudrun strašně líto. Navrhuji jet do Ardáles, kde se odehrál výběr z bankomatu, a prohledat odpadkové koše v okolí. Je 11 večer a tři lidi chodí po osamělém městečku s rozsvíceným telefonem a prohrabávají koše. Nic.

Navrhuji odjezd a ještě případné zastavení u kontejnerů, protože kdybych byl já zloděj, tak bych to spíš vyhodil z auta do kontejneru někde po cestě z města. Zastavuji u jednoho z nich a BINGO! Leží tam kabelka, uvnitř jsou pasy, všechny doklady, dokonce i zlatý slitek, kterého si nevšimli nebo nevěděli, co to je.

Gudrun pláče štěstím a já si fakt užívám tu chvilku radosti, které jsem svědkem.