Zlatý párek a kobliha

Nikomu neberu takové to české válení se na chatě, hrdost na češství a pění ód na ten náš důlek. Když jsem byl minulý víkend na vodě, tak jsem si jen chrochtal, jak je všechno zelený, levný, hezký, český. Obdobně to vnímám na Slovensku, kde je příroda ještě o kousek divočejší. A už asi cítíte, že přijde ale…

Ale himl, ta zabedněnost, čecháčství, zaprděnost, usedlost a pocit, že jen u nás je dobře, že Čechy patří Čechům, že když k moři tak maximálně do Chorvatska, že jsme výjimeční tím, že jsme malinkatý a na nic nemáme vliv, že tam někde je cizí a nepřátelský svět a vůbec ta naše povaha česká, tak je tak hezká, tak hezká…

Svět je neskutečně pestrý, rozmanitý, působivý, divný a skýtá téměř neomezené možnosti. To nejhorší co můžete udělat je, že svou zapšklostí a strachem nakazíte děti, pro které se tím pádem mnoho možností uzavře.

Jižní Súdán jsem vybral náhodně, ilustračně, ne že bych nutně doporučoval tam jet 🙂