Tam, kam nevedou žádné cesty. Tam, kde není nic. Tam, kde jsou ti, co neexistují.

Říká se, že poslední zprávy před zhroucením byly o penězích. Dnes už nikdo nechápe, jak mohli lidé dříve soupeřit o peníze. Systém se sesypal, protože ti, kteří měli mít obdiv a kterými jsme se měli inspirovat, ho neměli, a ti, kteří ze sebe dělali šašky, byli bohatí, uznávaní a respektovaní. Nastavovali pokřivená pravidla, systém neměl dobré základy, větvil se a vychyloval, až přestal sloužit a jen zotročoval.

Dnes už nemáme peníze, vše je na příděl a vše se rozděluje podle pravděpodobnosti přežití a kvality života. Je to bezchybný systém pro společnost, která chce zpomalit nezastavitelné vymírání. Máme Bohy, kteří ovládají tajemné umění transmutace. Dodáváme jim suroviny, pracujeme pro ně a oni tvoří a zachraňují hladovějící. Jsou to dobří Bohové. Proč je však všeho tak málo a lidí tak moc? Proslýchá se, že možná ne všichni dostávají od Bohů stejně.

Pošeptala mi do ucha: „Jsou místa, kde pravidla neplatí. Jsou daleko, jsou za zdí. Běž!“ Ani jsem ji nezahlédl, mihnula se kolem mě a rozplynula se v zástupu jako kapka v moři. Jsem na řadě. Dnes je svátek, dostáváme porci navíc. Nemohu se zbavit nepříjemného pocitu. Co to říkala? Jaká místa mohou být za zdí? Za zdí není nic, je tam prázdno a obloha. Bohové by nelhali.

Klíční kosti mě tlačí do prsou, lapám po dechu, dusí mě bahno, plazím se stokou hnán děsivou představou, že Bohové lhali. Vidím světlo na druhé straně za zdí. Nadechuji se čerstvého vzduchu, otevírám oči a vidím strom. Strom? Stromy existují! V pohádkách se velkým skupinám stromů říkalo les. Bohové lhali. Za lesem jsou kopce, za kopci řeka a za řekou skála, zpod které stoupá dým.

„Zabijete mě?“ na víc jsem se nezmohl, když ke mně přiskočili dva silní muži a chytili mě za paže.

„Ne, nejsme vrazi, nezabíjíme,“ odpověděl ten, co měl na sobě ušpiněnou tuniku.

„Odvedeme tě do vesnice, tam se rozhodneš, co s tebou bude,“ říká vlídně ten druhý, oblečený v teplákách a mikině, které jsou také ušmudlané a navíc roztrhané.

„Máš nějakou zbraň? My ti nechceme ublížit, ale bojíme se, abys ty neublížil nám. Necháme tě volně jít do vesnice, pokud nám slíbíš, že nebudeš utíkat nebo nás nenapadneš.“

„Slibuji!“

„Výborně!“ řekli oba současně.

„Ty jsi žil za zdi, viď?“

„Já?“ opáčil jsem nechápavě, „to vy žijete za zdi!“

„My?“ řekli opět oba současně a tvářili se stejně nechápavě jako já.

„Víš co? Pojď s námi nejdřív tamhle na ten kopec a pak sám uvidíš, kdo žije za zdí.“

Stoupali jsme strmou cestou na vrchol kopce. Vesnice pod skálou, odkud stoupá dým se zmenšovala pod námi. Po čase se začaly stromy zmenšovat a na samém vrcholku nebyly už žádné. Viděl jsem obrovský kus světa, o kterém jsem neměl tušení, že existuje.

„Tak a teď se podívej támhle, vidíš tu zeď?“

V dálce za mlžným oparem byla vidět kruhová zeď, domov můj a Bohů, který měl být ten jediný. V tom malém kroužku žijí miliony podvedených lidí, kteří věří v to, v co já už nemohu. Není to domov, je to vězení. Já žil za zdí.

„Byl na kopci?“ otázala se žena v barevných šatech a slaměným kloboukem.

„Byl.“ odpověděli moji průvodci současně.

„Takže to bude mít jednodušší. Už ví, kdo z nás žil za zdí.“ odpověděla tiše.

Žena se mně upřeně podívala do očí a zeptala se: „Hledáš pravé Bohy?“

„Bohové jsou lháři.“ namítám zmateně.

„Možná ti Vaši, ale naši Bohové jsou pravdiví. Pojď se sám přesvědčit.“

Průvodci a žena v slamáku mě dovedli pod skálu na místo, odkud se kouřilo. Za stolem stál muž s mastnými vlasy. S úsměvem se na mě podíval a nepřestával přitom pracovat s různými baňkami, nástroji a věcmi, které jsem nikdy předtím neviděl, ani o nich neslyšel.

„To je muž, kterému u vás za zdí říkáte Bůh,“ řekla srdečně žena v slamáku.

„Vy umíte transmutovat suroviny?“ dychtivě jsem na něj vybafl. Muž se jen znovu usmál, nic neříkal a dál pokračoval v kouzlení. Nádoby s podivným obsahem všelijak míchal dohromady a pod jeho rukama se začala objevovat prapodivná hmota. Náhle se zastavil, otřel si ruce do kalhot a mrknul na mě. Otevřel malá dvířka do místnosti, ze které stoupal kouř. Spatřil jsem peklo, výheň, ve které navždy trpí ti, co zavrhli naše Bohy. Leknutím jsem ustoupil stranou, se strachem se rozhlížel kolem sebe, ale nikdo jiný se ani nepohnul. Dívali se soucitně na mě. Bůh vzal připravenou hmotu do rukou, položil ji na jakousi lopatu, strčil jí do ohně a zabouchnul dvířka. Jde zřejmě o nějakou oběť nebo rituál, ve kterém mě podrobí zkoušce. Za nedlouho dvířka otevřel a z pekelné výhně vytáhnul nespálenou hmotu. Měla jiný tvar i barvu. Lehce se z ní kouřilo a příjemně voněla. Nabyl jsem přesvědčení, že je to pravý Bůh. Transmutoval suroviny tak, aby voněly!

Žena ve slamáku vzala nůž do ruky. Opět jsem ucouvnul. S vlídným pohledem odřízla od transmutované hmoty malý plátek a podala mi jej.

„Ochutnej,“ zašeptala a já měl dojem, že je to ten stejný hlas, který jsem slyšel „doma“ za zdí.

„To je jídlo? Vy dokážete transmutovat suroviny v jídlo? Jste Bůh! Je to tajemství a já ho teď znám, vy mně budete muset zabít!“

„Hoď se do klidu vole! Zaprvé, nejsem žádnej Bůh. Za druhé, tohle je chleba a normálně jsem ho upekl, žádná transmutace, žádný kouzla a podobný hovadiny. Jo, lidi mě maj rádi, protože peču dobrej chleba, ale to je tak všechno. Můžeš to klidně dělat sám, pokud se ti to tak líbí. Naučím tě to.“

„Za zdi je dovoleno transmutaci provádět jen Bohům. Kdokoli jiný by se o to byť jen pokusil, hrozí mu smrt.” koktám vyděšeně.

„To jsou stupidní pravidla tam u vás za zdí. U nás jsme rádi za každýho dobrýho kuchaře,“ odpověděl pekař.

„Kuchaře? Kdo to je?“ ptám se udiveně.

„Kuchař je ten, kdo připravuje jídlo. Za zdí mu říkají Bůh. U nás umí vařit skoro každý. Za zdí si tuhle znalost zabralo jen deset lidí, kteří se za to nechávají nazývat Bohy. Vy je uctíváte a oni si žijí jako prasata v žitě.“

„Co jsou to prasata?“ vůbec tomu nerozumím.

„Copak to nechápeš? Ta zeď je vězení, ve kterém vás týrají hlady. Přitom všude okolo je spousta rostlin, které lze jíst a připravovat z nich dobré jídlo a může si to dělat každý sám!“

„Co je to žito?“ nechápu vůbec nic.

„Strč si to do pusy, prosím tě a uvidíš,“ směje se slaměná žena.

Nikdy jsem nejedl teplé jídlo! Je to lahodné, chci ještě.

„Dobrota viď?“ mrká na mě Bůh.

Oněměl jsem.

„Nebudeme na tebe tlačit. Všechno se dozvíš, naučíš a pochopíš. Teď se pořádně najez. Je to dobrý chleba, který se dělá z žita. Za zdí to ví jen pár vyvolených, tady to vědí všichni.“

Strávil jsem půlku života ve vězení. Předhazovali jsme si navzájem falešné modly, ukazovali si, jak se oblékají, co si kupují a jak vypadají. Báli jsme se vlastní fantazie a odpoutali jsme se od skutečně cenných a krásných věcí. Vzývali jsme sportovce, kteří nejrychleji běží a dávali jim extra porce jídla. Oslavovali jsme boháče, burzy a finančníky. Panikařili jsme, když hlasatelé předpovědí o konci všeho byli najednou všude. Na ty, kteří pěstovali rostliny a pekli chleby, jsme křičeli, že je to drahé. Když se ukázalo, že nemohou existovat, dávali jsme jim almužnu. Nad tím vším bděli nazí a ustrašení mocipáni, kteří se tvářili, že ví, co dělají a my jim to věřili. Pak se systém zhroutil. Ze sutě a rozvalin měst uteklo mnoho lidí. Někteří zůstali a postupně si opět kolem sebe postavili vězení z betonu, pokrytectví a lží Bohů, kteří existují jen v myslích otroků dočasného mentálního pohodlí.