V podstatě celý život jsem bojoval (a asi v budoucnu zase budu) s polaritou racionálního myšlení a na druhou stranu nutného požadavku mého mozku věřit v “něco”. Vlastně jsem docela záviděl věřícím, ale mně hlava nikdy nedovolila věřit v boha ani v nějakou jinou entitu. Dlouhé roky jsem vedl zápas s dualitou determinismu a svobodné vůle, až se mi to před časem v hlavě nějak zlomilo a vlastně nevím proč, ale uvěřil jsem ve svobodnou vůli, která je omezená fyzikálními zákony. Jestli je něco, čím jsem si opravdu jistý, pak je to užitečnost matematiky i přesto, že ji vůbec neovládám, ale důkazů o její funkčnosti je tolik, že to nedokážu popřít, snad jen jistá disharmonie kvantofky a relativity je taková šmouha, ale ta spíš vychází z našeho nepochopení nebo nedokonalosti obou teorií, než že by to diskreditovalo matiku. Posledním problémem pak pro mě bylo najít nějakou obecnou pozitivitu v moři utrpení, které život přináší. Nemyslím v mém, ale spíše těm, co neměli to štěstí narodit se do svobodné země a v tento čas. Tyto tři duševní problémy, spojené nechutí a priori věřit, mě nakonec dovedly k celkem prosté víře, kterou ve finále považuji za poměrně racionální, byť chápu, že jiným se může zdát naivní nebo i úplně blbá, ale mě to podivuhodně uklidnilo a zatím se mě to drží.

1. Věřím v matematiku

2. Věřím ve svobodnou vůli

3. Věřím v dobro a ekonomický potenciál vzdělaných lidí

Tyhle tři “víry” mi zatím stačí, aby mě přestaly pronásledovat existenciální noční můry. Nemalý podíl na tom má Yuval Noah Harari a jeho dvě knihy, které jsem četl: 21 lekcí pro 21. století a Sapiens. Pro konspirační fanoušky přiznávám, že jsem se o něm poprvé dozvěděl od Billa Gatese 🙂