Dokument o Tomáši Halíkovi Tomáš Halík: Dialogy se světem

Můj pohled na svět, když jsem s bohem nepočítal, tak ten můj život byl takový monolog a s vírou v boha se změnil v dialog.

Tohle chápu, ale mně nedělá problém mluvit sám se sebou a zpovídat se sám sobě. Myslím, že vnitřní dialog je nutný k nějaké vnitřní konzistenci, kritice a seberozvoji. Nepotřebuji k tomu imaginární bytost. Necítím se v tom osamělý a je to slabý argument pro víru v boha.

Vážím si pana Halíka, jeho přehledu, vzdělání, zkušeností a práce. Rád ho poslouchám, ale jak vidím ta roucha, barokní kostely, chrámy, pozlátka, medaile a celou tu institucionalizovanou vyumělkovanost, tak to všechno dobré v mých očích jaksi uvadá. Proč, když je hlavní téma duše a pravda, jsou všude materiálie, na kterých se tolik bazíruje?

Vždyť začínal jako nadšený mladý husita. Jasně, dnes církev nevykořisťuje lidi jako v 15. století, ale v mých očích by měla větší hodnotu, kdyby se duchovní obřady stále nekonaly v tak ohromující atmosféře chrámů a oltářů, které byly postaveny právě proto, aby ukázaly božskou velikost. Ano, sakrální architektura je krásná, ale vykoupená smrtí mnoha.

A co ta roucha? Já chápu, že jde o slavnost, tradice a vytvoření patřičné atmosféry, ale za mě to strhává pozornost k něčemu, co je naprosto nedůležité. Mně je úplně jedno, co kdo má na sobě. Hábit, šálu, burku nebo klidně ať si je nahý. Nejdůležitější jsou myšlenky, na které se pak ale hůře soustředí, když musí oči těkat po zlatu, rouchu, sochách, oltáři. Pravda nahý duchovní by asi také rozptyloval. Nevolám po žádném obrazoborectví, ale duchovní zážitek v inertním prostředí je mi zkrátka bližší.

Nicméně modlitba, a do jisté míry i tradice, mně dávají smysl, protože se tím udržuje zvyk a pravidelnost, díky které se člověk nemá chuť zbláznit z jinak všeobklopujícího chaosu dění. Pokud je ale náboženství a víra založena na toleranci, je to samozřejmě ta nejvyšší hodnota a pak je úplně jedno, jakou čapku kněží nosí. Hlavně když nebudou mít chuť se kvůli tomu dohadovat a mydlit.