Svoboda je pro mě jedna strana rovnice. Na druhé straně rovnice se nachází odpovědnost. Odpovědnost za sebe především, protože ve chvíli, kdy přebírám odpovědnost za někoho jiného, automaticky mu tím beru svobodu. Já chci mít co největší svobodu, ale nemám problém svobodně svobodu delegovat. Například na pojišťovnu, které platím za to, že mi v případě potíží pomůže, avšak částečně se tím zbavuji svobody tím, že jí za to platím a tím, že se pak zavazuji k dodržování podmínek pojištění. Nicméně je a musí zůstat moje svobodné rozhodnutí podmínky nedodržet. Svoboda nikoho nesmí být omezena, leda by si to sám svobodně zvolil třeba tím, že se ožení.

Svoboda jednání končí ve chvíli, kdy tím porušuji svobodu jiného člověka i zvířete. Ne, netvrdím, že já osobně se vždy dokážu v duchu tohoto ideálu chovat a netvrdím, že to je idealisticky možné. Absolutní svobodu nemá nikdo a je to z principu nesmysl, protože žijeme v realitě, která je ohraničená fyzikálními zákony. Ano, je otázka na kolik přesně jsme je definovali, ale vzhledem k tomu, že jsou nám velmi užitečné, tak moje pochybnosti nejsou nijak veliké. Ano, to že realita zcela jistě vypadá a funguje malinko jinak, než jak říká teorie relativity nebo kvantová teorie je jasné, protože je mezi nimi rozpor a dokud nám budou v pozorování reality vycházet nekonečna, což si myslím, že budou vždy, tak jsme stále malinko vedle.

Svoboda je možnost volby z omezené nabídky. Každý má nabídku jinou, každý má jinou výchozí pozici a dokonalá rovnost voleb nebude existovat nikdy, přesto si myslím, že má smysl se o ni snažit, protože se tím zvýší nabídka voleb pro všechny. Ano, uznávám, že ne každý chce tak velkou svobodu, jakou potřebuji k životu já a je mi jedno, jestli se sám a dobrovolně uzavře do vězení neodpovědnosti, dokud tam nebude chtít stáhnout i mě. V tu chvíli porušuje principy NAPu a já mám právo se fyzicky bránit nebo pomoct tomu, kdo o to požádá.