Otázka zní, ne jestli se něco podělá, ale kdy. Nevím, co to bude, nevím, kdy to bude, ale s největší pravděpodobností se obávám agrese Ruska a jeho páté kolony, která je skoro v každé zemi a vzhledem k netečnosti z mého pohledu obrovské skupiny lidí, si umím představit, že se sami uvedeme do stavu normalizačních let.
V případě nástupu nové totality mizím. Základní strategie přežití říká, že máme v zásadě tři možnosti.
1. Utéct
2. Bojovat
3. Dělat mrtvého brouka
Různé situace vyžadují různé přístupy, to snad chápeme. Dost problematická je pro mě otázka boje, tedy války, tedy jít do zákopu a střílet, skrývat se a házet granáty, vidět roztrhané kamarády, přijít případně o nohu nebo i být zabit. Soucit s agresorem nemám a rozhodně nejsem pacifista. Když to převedu na osobní rovinu do hospody, tak v podstatě žádné řeči a urážky mě nedonutí se zvednout a rozbít někomu hubu. Ať si placá, co chce, dokud můžu odejít, odejdu. Jakmile však naruší fyzicky moji intimní zónu a nebude reagovat na její respektování a já nebudu mít čas nebo prostor odejít, sejmu ho první. Musím.
Reálně jsem v podobné situaci zatím nebyl, doufám, že nikdy nebudu a tak vlastně nevím, jak bych se ve skutečnosti zachoval. Třeba bych se projevil jako zbabělec. Byl jsem ale před pár dny v situaci, kdy na nás s kamarádem pod skálou vystartovali dva psi. Nějaký takový to bojový plemeno. Jednal jsem jak stroj, batoh před sebe, šutry do ruky, využití výhody v terénu a demonstrace síly mávajíc kameny v ruce, což psi pochopili. Zastrašili jsme je. Samozřejmě chápu, že kdyby to byli psi s výcvikem, tak je asi nezastrašíme. Museli bychom bojovat a asi bychom to nedali.
V současném světadění vidím válku proti Ukrajině a agresor je bez diskuze Rusko. Musíme Ukrajině pomoct a je to prioritní hrozba. Všechno ostatní je druhořadé. Mám jít teda na frontu? Za mě ne, protože jako kolektivní západ máme nesrovnatelný technický potenciál a převahu a vyřeší to za mě Ukrajinci (děkuji jim za to a stydím se, že nedokážu dělat víc, než posílat prachy) a je mi vyloženě odporné otálení s dodávkami zbraní, protože tím se to jen prodraží, umře víc lidí a Rusku to nahrává a já se pak reálně ocitám blíž frontě.
Obecně se mi nepozdává chystat se na potencionální problém přípravou bunkru se zásobami, ale přijde mi lepší mít k dispozici hotovost v eurech nebo dolarech, dost velkou na to, abych v případě průšvihu mohl odletět na druhou stranu zeměkoule i s rodinou.
Moje denní příprava pak spočívá hlavně v udržování se v obraze, co, kde a proč se děje. Moje primární zdroje informací najdete na mém webu pod stránkami Číst, Poslouchat, Dívat.
Ti, kdo nechápou, že Rusko je imperiální agresor, kvůli kremelské mafiánské klice a nejsou schopni tohle pochopit, takovým lidem se vyhýbám, dávám si ně pozor a sleduji trendy, jestli jich přibývá a zajímám se o postoje většiny i menšin. Když zabřednu do osobní diskuze a je to úplně mimo, měním téma tak, abychom od sebe odešli s pocitem, že jsme lidi, ne se strachem, ale s důvěrou. Chycené do pasti dezinfa často nejde vytáhnout, ale jde u nich snížit cynismus, beznaděj a nedůvěra. Avšak s těmi, kteří veřejně ve velkém rozšiřující lži, whataboutismus a předvádí všelijakou mentální gymnastiku, jen aby z toho vytřískali procenta ve volbách a dosáhli na easy money, tak s těmi se nejenže nemáme bavit, ale musíme bedlivě posoudit, jestli v jejich řeči není výzva k agresi, která JE trestná a měli by si za to sednou. Chcimírství je schvalování agrese, tanky pro Ukrajinu je legitimní obrana. Nejsem zastánce svobody slova, respektive u mě končí, když je to právě výzva k násilí. Chtít porazit Rusko je sebeobrana, akutní, nutná a je zbabělé bát se jaderných zbraní a nechat se vydírat. Kremelská mafie je ve skutečnosti skvadra zbaběleců, jejichž záruky nikdy neplatí a žolík v podobě atomového armagedonu nevyloží, byl by to jejich konec. Svět i civilizace by to časem stejně rozdejchala. Jiná varianta není, protože nechci pro moje děti svět, ve kterém budou otroci vyděračů. Vlastně je jiná varianta, pomoct Ukrajincům vyhrát, vykopat Rusko kam patří a nekamarádit se s nimi, dokud neprojdou vnitřní regresí a stejně tak se zachovat vůči všem totalitám.
Základní rozdíl mezi funkčním státem a totalitou je dělba moci a střídání mocných, aniž by v úřadu skončili sešlostí věkem nebo byli odstranění jinou klikou, jen ze svobodné domokratické a elementárně vzdělané společnosti vzejde spíše někdo, kdo nebude úplný autokrat. Elementární vzdělání znamená, že rozlišíme agresora od oběti. Podotýkám, že naši společnost nepovažuji za elementárně vzdělanou a tak se bohužel bojím, že si klidně zvolí autokrata jako v Maďarsku nebo Slovensku. Odtud už je cesta velmi těžká a dojde často do stavu, kdy je opozice bezvýznamná a osobní práva menšin nejdříve a posléze práva všech ostatních jsou pošlapána a to je stav, kdy režim straší a vytváří vnější i vnitřní nepřítele. Severní Korea je ukázkový příklad.
Stačí na to 3 – 4 volební období.