Zdá se mi, že ležím v jakési tmavé a vlhké chodbě, která se nepříjemně svažuje a já pomalu kloužu dolů. Je mi zima. V hrůze se budím a zjišťuji, že to není sen. Skutečně jsem v nějaké šachtě. Neležím přímo na zemi, ale na nějakých trubkách. Jsou studené, jedna vedle druhé a vedou kamsi do tmy. Nade mnou je matná zářivka, jinak se zbytek chodby či kanálu ztrácí v děsivě černé hlubině. Musím se zlehka přidržovat, abych neklouzal dolů. Jak jsem se sem dostal? Proč tu jsem? Někdo mě unesl? Co si pamatuji naposled? Vykoupal jsem Viktorku, uložil ji do postýlky a šel jsem si číst. Zavíraly se mně oči. Víc si nepamatuji. Rozhlížím se kolem sebe. Šachta je vybetonovaná, asi tři metry vysoká a dva a půl metru široká. Jsem zřejmě v nejvyšším místě, kde trubky vychází nebo naopak končí v betonové zdi. Nikde nevidím žádné dveře ani okna ani servisní prostupy. Napadá mě, že to může být drsný vtípek od mých ujetých kamarádů. Je tu naprosté ticho. Zadržuji dech, napínám uši, ale nic neslyším, vůbec nic. Přikládám ucho k boční zdi, pak ke druhé, nakonec k čelní zdi, ze které vedou trubky. Nic, absolutní ticho. Stále se musím trochu něčeho přidržovat, abych neklouzal dolů. Buďto hrubé boční zdi nebo oběma rukama trubek, které ale mají tak velký průměr, že se špatně drží. Začínám z té situace být dost nervózní. Je to skutečnost? Opravdu se mi to nezdá? Zavírám oči, zkouším klidně dýchat a uvolnit se, ale akorát pomalu sníždím dolů. Ne, nemá smysl přemýšlet proč a jak jsem se sem dostal. Smyls má jen, myslet na to, jak se odsud dostat. Ještě jsem nezkoumal strop. Buhužel na něj nedosáhnu a přestože jsou stěny velmi hrubé, nemají dostatečně velké výstupky, aby se po nich dalo popolézt. Zkouším se rozepřít v rohu, kde trubky mizí v betonu, ale v zápětí padám dolů a nepříjemně rychle se rozjížídím kamsi do temné hlubiny. Brzdím podrážkami bot, které se, stejně jako prsty, pokouším zarýt mezi trubky. Ošklivě si sedřu kůži na prstech, ale naštěsti jsem zastavil. Cítím, jak mě zachvacuje panika. Bojím se vydávat hlasité zvuky. Vyděšeně zírám do temnoty, ze které moje fantazije vytahuje stvůry, které jsem viděl v béčkových hororech a střílel v počítačových hrách. Zoufale se sápu zpět pod světlo.

Poslouchám, ale je tu hrobové ticho. Bože, kde to jsem a proč? Co tu dělám, chci domů. Kde jsou moje děti? Co se stalo? Mám křičet o pomoc? Uvědomuji si, že právě pod světlem jsem nelépe vidět, kdyby mě… Co? Něco chtělo sežrat? Ublížit mně? Chlape, vzchop se! Dobře, tak mysli! Co asi vede v těch trubkách? Na dotek jsou všechny stejně studené. Přikládám ke každé z nich ucho. Nic. Nic v nich neproudí. Je to dobře? Nevím. Zvedá se mi tep. Co se to k sakru děje? Proč tu jsem! Motá se mi hlava, chce se mi zvracet. Jsem k smrti vyděšený. Sedím schoulený v opačném rohu než svítí zářivka. Ne, já tady přece nezůstanu. Půjdu dolů. Někdě ta zpropadená šachta musí končit a tudy vylezu ven. Jak jsem tu asi dlouho? Hodinu? Dvě? Je tu celkem teplo, až na ty studené trubky. Je to asi logické, protože teplo bude stoupat nahoru. Čím se budu posouvat níž, tím větší tam zřejmě bude zima. Mám na sobě jen tepláky a tričko. Potřeboval bych pít. Otírám si studený pot z čela a při stěně se pomaličku po zadku spouštím dolů do děsivé prázdnoty. Moje tělo vrhá čím dál nezřetelnější stín. Sesunul jsem se asi o dvacet metrů, otáčím se, zářivka svítí jako maják. Mám chuť se vrátit. Přitahuje mě jako noční hmyz. Chvíli sedím, přidržuji se zdi, levou nohu mám zaklesnutou mezi trubku a zeď, pravou mezi dvě trubky, ale mezírka je minimální a držím se na místě jen tak tak. Teprve když nacpu mezi trubky i ruce, cítím se stabilně. Jakmile však povolím, nepříjemně popojížídm dolů. Trubky přede mnou mizí kdesi v pekle, nechce se mi dál. Napadá mě, jak náročné asi bude dostat se případně zpět? Zkouším popolézt zpátky. Naštěstí to celkem jde. Jsem zbabělec? Ne, musím se odsud dostat, budu pokračovat ve spouštění dolů. Jak hluboká šachta může být? Stovky metrů? Kilometr? I kdyby to byly dva kilometry, tak musím být za pár hodin dole přece. Dodávám si kuráž. Nevidím vůbec nic. Jen cítím studené trubky pod sebou. Hádám, že jsem asi 200 metrů daleko od zářivky, ale ve tmě se to těžko odhaduje. Ohmatávám stěny, šponuji uši, nasávám nosem pachy, snažím se na tváři zachytit nějaký průvan nebo cokoli, co by naznačilo blízkost konce nebo nějaké díry kudy bude proudit vzduch. Pokračuji dál. Světlo už je jen nepatrná těčka daleko za mnou nebo nade mnou? V naprosté tmě ztrácím smysl pro orientaci. Chvílemi mám pocit, že padám a křečovitě zarývám prsty mezi trubky a zeď. Sykám bolestí. Kůži na kloubech prstů mám úplně rozervanou. Hlásí se hlad a ještě víc žízeň. Mám panický záchvat. Sedím, držím se za kolena, bokem se tisknu ke zdi, abych měl co největší tření. Zavírám oči i když to je úplně zbytěčné. Světlo už je jen malá tečka kdesi dole. Dole? Kde je teď dole? Trochu se uvolním, ale hned dostávám od gravitace odpověď, kde je dole a znovu se křečovitě přitlačím ke stěně. Budu křičet. Nejdřív zašeptám úplně potichounku.

„Haló.”

Hrůza, vyděsím se, mám pocit, jakoby někdo cizí zašeptal těsně vedle mě. Srdce mně bije o sto šest. Nekontrolovaně popojíždím dolů. Ztratil jsem kontakt se zdí. Cítím, jak se rozjíždím, čím dál rychleji. Otáčím se na břicho a křičím, řvu z plných plic o pomoc a zarývám prsty mezi trubky. Odírám si zbytky kůže, ale v panické agónii necítím bolest a jen se soustředím na zastavení pádu. Stojím. Vlastně ležím. Z prstů mně stéká krev přes zápěstí až na lokty. Plazím se ke straně, nohou nakopávám zeď a zatlačím podrážky do spáry tak silně, že se mohu pustit rukama. Konečky prstů se opatrně dotýkám kloubů a hřbetů rukou. Zkouším si ruce omotat tričkem. Celý se chvěji. Zdá se, že zas tolik nekrvácím. Odvracím mysl od bolestivých prstů. Zkouším zaostřit na všechny strany. Oči mě pálí z toho, jak se snažím vidět v absolutní tmě. Světlo na začátku šachty už nerozpoznám. Uvědomuji si, že jsem křičel o pomoc. Je tu úplné ticho. Pach se také nezměnil a i teplota, pokud to dokážu posoudit, se moc nezměnila. Nemám nejmenší tušení, jak jsem tu dlouho. Snad jen podle šílené žízně a hladu bych mohl tipovat, že už několik hodin. Umřu tady žízní a hladem? To asi těžko, protože když omdlím, tak se rozjedu šílenou rychlostí dolů a dřív nebo později se zabiju o konec chodby. Možná bude po cestě nějaká křižovatka trubek nebo jiná překážka. Úvahy o smrti mně dodaly další odhodlání sunout se dolů. Co když jsem už dávno minul dveře? Mohl jsem kolem nich projet. Co když naopak šachta změní sklon? Co když najednou povede kolmo dolů? Proboha, mám vlastně štěstí, že se tak zatím nestalo. Musím se teď posunovat pomalu a nohama před sebou ověřovat, co tam je. Rukama střídavě ohmatávám obě zdi, kdyby tam náhodou byly nějaké dveře nebo prostup. Po hodině se zastavuji. Překvapuje mě, že se už tolik nebojím. Řvu o pomoc. Přemýšlím, že kdyby byl na blízku konec šachty, měl bych slyšet ozvěnu. Vydávám ze sebe různé zvuky, zkouším co nejvyšší. Mám pocit, že se takový vřískot může dostat nejdál. Zadržuji dech, abych zachytil ozvěnu. Nic. Jak je to možné! Co je tohle za noční můru?

„Pusťte mě ven! Vy hajzlové, slyšíte? Jděte do prdele, nechte mě být. Proč mně tohle děláte?”

Běsním ze všech sil. Jsem vyčerpaný. Musím tu být už mnoho hodin. Co mám dělat? Stále dolů? Už nemůžu, už dost! Co jsem komu udělal?

„Bože, ty víš, že na tebe nevěřím a že seš jen výmysl lidské fantazie, ale kdybys náhodou byl, prosím odpusť mi moji skepsi a dostaň mě ven. Když mě dostaneš ven, budeš mít ve mně největšího proroka od dob Ježíše. Slyšíš? Haló! Slyší mě tady kurva někdo?“

Ticho. Nic. Nula. Prázdnota. Nicota. Absolutno. Mluvím sám se sebou.

„Máš na to chlape, to zvládneš! Zažils horší věci. Co to kecáš ty vole, nikdy jsi nic horšího nezažil.“

Dobře, to je jedno. Dám to, jen furt dál, dolů, do temnoty.

„Jdu!“

Vlastně se plazím jako červ pod zemí. Obepíná mě strašný smutek a lítost. Myslím na svoje děti a ženu. Hledají mě? Musí mě přece hledat? Musí mě najít.

„Bože, já je musím ještě vidět, přece mě tu kurva nenecháš zdechnout! Hajzle hnusnej mstivej!“

Pláču. Jazykem si olizuji stékající slzy a pomalu sjíždím stále níž. Má to smysl? Nejsem stejně už dávno mrtvý? Proč si prodlužovat tu agónii? Co kdybych se prostě pustil? Rozmáznu se o konec, ať už tam je cokoliv a bude to děsně rychlé, nic neucítím.

„Ty vole, nad čím to uvažuješ? Ta zkurvená chodba musí mít konec. Nepovede do nekonečna.“

Nemám pojem o čase ani prostoru. Existuji mimo časoprostor? Zahrává si snad se mnou někdo v hypnóze?

„Jen se suň dál kámo, dumej si nad čím chceš, ale šoupej se!“

Co to bylo? Stop, stop, stop! O něco jsem zavadil. Je tu někdo? Mám pocit, že mně musely vyrůst uši aspoň o deset centimetrů, jak se snažím slyšet ticho. Ne, nikde nic, nikde nikdo, ale měl jsem pocit, jako bych se o něco otřel. Mám husí kůži po celém těle. Mráz mně jezdí od konečků prstů až do vlasů tam a zpět. Posunuji se kousek zpět. Kde to bylo? Tady nebo ještě výš? Už jsem to minul? A bylo to skutečně něco nebo se mi to jenom zdálo?

„Já už nemůžu, prosím už dost!“

Tohle přece není možné, žádná šachta, chodba ani díra na světě není tak dlouhá. Co když se motám v kruhu? Ale to bych musel minout tu zářivku. Ne, navíc tam byla přece zeď. Ale jak vím, že je chodba vlastně rovná a nestáčí se do strany? Nevím. Pozvolnou zatáčku nepoznám. Do prdele vždyť já bych nepoznal ani malý rádius. A i kdyby, k čemu by mě tahle vědomost byla? Jak by to změnilo moji situaci? Chodba vede stále dolů, trubky jsou pořád stejně kluzké a studené. Šířka se také nemění, výšku měřit nedokážu, ale vím, že na strop stále nedosáhnu. Lze tenhle průser vyřešit hlavou? Musím se pořád někam sunout? Nemohl bych chvíli přemýšlet, jak se z toho dostat? Řvát nemá smysl. Můžu si zpívat!

We don’t need no education
We don’t need no thought control
No dark sarcasm in the classroom
Teachers leave them kids alone
Hey! Teachers! Leave them kids alone

„Alone, alone, kurva ale já jsem sám! Jsem tu sám a nechci tu být, nechci tu být ani nesám! Proč u sebe nemám mobil nebo aspoň zapalovač, flašku rumu, zlatou dávku heráku?“

Vzdám to. Pustím se. Nemá to smysl. Plazím se tu jako červ už hodiny a nic z toho. Bože, ale ta hrůzná představa se nekontrolovaně řítit temnotou a čekat na náraz.

„To ne, to nééé!“

Budu bojovat, dokud to samo nevypne. Budu se držet vy svině, dokud se neprošoupu po prdeli až na konec a pak zjistím kdo a proč mi tohle udělal a zničím ho. Jo! Nic nepovzbudí člověka víc než pomsta! Nenávist je nejlepší hnací motor. Celý život se krotím a učím se mít lidi rád, ale tady v tomhle pekle mám konečně svobodu všechny a všechno nenávidět.

„Slyšíte mě!? Nenávidím vás, chci abyste shořeli za živa. Chci, abyste se dusili vlastními zvratky a viděli se v zrcadle jak vám černá kůže. Pohřbím vás za živa vy kurvy hnusný!“

Ležím na zádech, podrážky mám zaryté ve spárách mezi trubkami, ruce mám omotané tričkem a zlehka jimi reguluji tření a pomalu kloužu do neznáme. Vypracoval jsem si nízkoenergetický způsob skluzu a odevzdaně plynu. Skoro usínám. Když už je moje pozornost téměř v říši snů a rozjedu se po trubkách rychleji, proberu se do děsivé reality a znovu se začnu trochu víc soustředit. Tak to pokračuje hodiny a hodiny. Mám rozpraskané rty, halucinace, do krve rozervané dlaně, lokty a zadek. Z oblečení jsou už jen cáry. Nemám sílu vnímat bolest ani přemýšlet. Říkám si jen, že smrt vyčerpáním bude fajn, snad už tu bude brzy. Dávno nehledám otvory na stěnách, prostě jen teču dolů. Náhle mám pocit, jako bych zpomaloval. Jakoby se zvýšilo tření. Ne, to není jen pocit, skutečně se sunu pomaleji. Má snad šachta menší sklon? Ne, ne! Mezi dvěmi trubkami je najednou o malinko větší díra a moje bota se v ní víc zaklíní a víc drhne. Zkoumám rukama tuto nanejvýš zajímavou anomálii. Připadá mně to jako ta nejzajímavější a nejdůležitější událost v mém životě. Mezírka je o kousek větší! Co to asi znamená? Je to šlendriján při stavbě téhle úchylné stavby nebo to má nějaký význam? Zkouším do mezírky nacpat prsty a něco nahmatat, ale nic tam není. Lehám si znovu na záda, mazácky zaklíním patu do díry a jemně reguluji rychlost klouzání. Po chvíli cítím, že se škvíra pomaličku zvětšuje. Mezera je přesně uprostřed chodby mezi 12. a 13. trubkou. Jedu vzrušen dál, je tu snad nějaká naděje? Naděje na co? Po sesunutí o dalších dvě stě, tři sta metrů se díra zvětšila natolik, že jsem tudy mohl prostrčit celou ruku. Nahmatal jsem betonovou zem. Za dalších pár set metrů mohu skrz mezeru šlápnout na zem, což je příjemná změna v mojí krasojízdě pekelným tunelem, protože podrážkou o beton stačí brzdit je zlehka a hlavně jinak. Vraždil bych pro kapku vody. Díra se zvětšila natolik, že v ní mohu jít jako modelka na přehlídkovém molu. Najednou ošklivě narážím do ostrého betonového rohu. Už to chápu. Dostal jsem se do místa, kde se šachta větví. Kudy ale dál? Doleva nebo doprava? Sedím a nesmírně si užívám stabilitu místa. Jsem opřený o ostrou betonovou hranu, která zde tvoří rozdělení šachty ve tvaru písmene Y. Usínám vyčerpáním. Zdá se mi, že jsem doma. Zlobím se na děti, protože vytahují hračky, ale nepoklízí ty, se kterými si už nehrají. Běhají po pokoji a křičí, hrají si na zakletou princeznu v labyrintu beznaděje. Udiveně zírám a přemýšlím, kde se naučily taková slova. V tom se vytrhnu ze spaní a křečovitě se svíjím na zemi. To není sen, jsem skutečně uvězněn v labyrintu beznaděje. Pohlcuje mě smutek, obklopuje mě všudypřítomná zavalitá temnota. Vzpomínky na děti mě donutí uvažovat racionálně v naprosto iracionální situaci. Kudy ven? Levá nebo pravá? Mají obě větve stejný sklon? Sedám si na trubky levé větve, pak to stejné dělám v pravé větvi a snažím se posoudit, kdy jsem jel dolů rychleji. Jestli je v nich rozdíl, tak tak malý, že to nepoznám. Zkouším pokus s ozvěnou. Ani z jedné větve se zvuk nevrátí. Sedím na rozcestí a přemýšlím. Co teplota trubek? Provádím všechna možná hmatová a sluchová měření. Rozdíl opět nerozeznatelný. Mám ale pocit, že z pravé větve je něco cítit. Nevím co, ale jakoby tam byl vzduch těžší, hustější, prostě jiný. Je rozhodnuto, kloužu doprava. Po hodině, dáli se teda v takové situaci a v takovém stavu vůbec nějaký čas odhadovat, narážím nohama na zeď. Rukama zběsile osahávám všechno kolem sebe, ale chodba končí betonovou zdí. Trubky v ní mizí podobně jako na začátku u zářivky. Proč tam vlastně ta zářivka byla? K čemu, komu a na co měla svítit? Měl jsem zůstat na začátku! Měl jsem hledat vchod. Někde tam přece musí být, jak bych se tam jinak dostal? Proč by tam bylo světlo, kdyby někde poblíž nebyly dveře? Mám ještě sílu se vrátit? Co když dveře nenajdu? Začal jsem šplhat zpátky. Po chvíli jsem se otočil směrem ke konci pravé větve a zařval jsem. Ozvěna se vracela. Vrátil jsem se na místo rozdvojení. Po chvíli váhání se sunu dolů do levé větve. Musím zjistit, kam to vede. Za podobně dlouhou dobu nohama narážím na zeď. Konec levé větve je stejný jako té pravé. Rázem zmizel strach z neznáma. Vím, že chodba má tvar Ypsilon. Na délku bude mít několik kilometrů. Teplota je stejná dole i nahoře, což je fakt divné. Musím se vrátit ke světlu. Toužím vidět. Chci vidět svoje ruce, chci ještě jednou vidět aspoň něco, než tady zkapu žízní. Drápu se nahoru. U větvení odpočívám, na krátkou chvíli usínám. Lezu ke světlu do výše k Boží záři. Určitě jsem něco přehlédl. Kam vede kabel od světla? Nechápu, kde se ve mě bere ta síla, ale ručkuji nahoru jako bych nebyl vůbec unavený. Tohle je ta moc a síla naděje? Cesta do temnoty, byť je z kopce dolů a nestojí žádné úsilí rozedírá duši, kdežto náročný výstup, s vidinou světla na konci, působí jako osvěžující limonáda. Co se mi to honí hlavou za pitomosti? Makej, lez, dýchej, raz dva tempo, světlo! Už jsem u místa, kde se škvíra mezi 12. a 13. trubkou vrací na původní velikost. Pořád to ale musí být strašný kus cesty. Jak hluboko jsem asi mohl být? Nemohu tomu uvěřit, ale šplhá se mi velmi snadno. Skoro se nemusím přidržovat. Tak moment! Šachta rozhodně není najednou tak prudká, vždyť na trubkám mohu stát bez držení rukou. Jak je tohle možné? Zkouším se posadit a sunout se dolů. Tady něco nehraje. Otáčím se a jdu, ano jdu, už nešplhám. Nedává mně to smysl. Běžím vzhůru po rovině. Vyčerpáním padám k zemi. Musím si odpočnout. Bojím se zavřít oči, přestože nic nevidím. Mám strach, že se začnu nekontrolovaně sunout dolů.

Zdá se mi, že stojím v posledním vagónu vlaku a divám se jak ubíhají koleje. Koleje se však hned za vlakem začnou kroutit do spirály. Zvedají se ze země a obepisují velkou smyčku do nebe. Ne vlastně je to naopak, koleje stojí nehybně na zemi. To já s vlakem provádíme výkrut. Padám na strop vagónu. Pak se vlaková souprava otáčí směrem k zemi a řítí se střemhlav dolů. Můj pád je ale rychlejší než pád vlaku. Propadávám postupně jedním vagónem za druhým. Dveře mezi nimi se sami otevírají a zase zavírají. V hloubce pod sebou, skrz několik otevřených dveří mezi vagóny, vidím lokomotivu. Je mi jasné, že do ní narazím. V posledním vagóně, tedy vlastně v prvním za lokomotivou, mně do cesty vstupuje průvodčí.

„Pane, bez lístku nepoletíte dál.“

„Nemám lístek!“

Vlak se vrací na koleje. Probouzím se v mojí šachtě. Prsty mám nacpané ve spárách. Nerozumím vůbec ničemu. Musím být na drogách nebo mrtvý. Nic mně nedává smysl. Cítím, že kloužu dolů. Už nemám sílu tomu vzdorovat. Už jedu po trubkách rychlostí, že to nedokážu zastavit. Vím, že se po chvíli rozpůlím o ostrý betonový roh větvení a pokud jej nějakým zázrakem minu, rozmáznu se o betonovou zeď levé nebo pravé větve. Je mi to jedno. Šeptám k dětem. Miluji vás, buďte v životě šťastné, šplhejte vzhůru k naději. Vzduch mně sviští kolem uší, brzy to přijde. Zkouším prohlédnout tmou a vidím hvězdičku. Ne to není hvězdička, je to světýlko. Je to moje světlo ze začátku chodby. Proč padám nahoru? Světlo se rychle přibližuje. Už jen pár vteřin letu a narazím do něj. Šíleně mávám rukama, chci se mu vyhnout. Rozedírám si rameno o stěnu. Jakoby mě něco v letu tlačilo na zeď. Smýkám se po zdi a zpomaluji. Neviditelná ruka mě tlačí na zeď. Zastavil jsem. Zírám na zářivku. Já ležím na zádech? Zeď není zeď, ale zem. Trubky nejsou na zemi, ale na zdi. Strop není tři metry nade mnou, ale metr vedle mě. Zvedám se ze zdi. Jsem úplně dezorientovaný, ale stále jsem v chodbě a opět na začátku. Je rovná, nikam se nesvažuje. Nohy se mi třesou, rukou se přidržuji stropu-zdi. Zvracím a motá se mi hlava. Zářivku vidím skrz mezeru pootevřených dveří. Za nimi je světlem zalité sterilní prostředí nemocnice. Ničemu nerozumím. Volám o pomoc. Slyším dětský hlas.

„Tatínku, tatínku my jsme tě hledali. Kde jsi byl?“

„Tady za dveřmi.“