Naše mysl si dokáže vymyslet nekonečné množství možností co, jak a proč může nebo nemůže být pravda. Mohu si představit, že vedle mě sedí modrý Ježíš s fialovým kohoutem a hulíme spolu trávu. Pokud se rozhodnu této představě věřit, nikdo z vás mně ji nevyvrátí. Budu se za ni bít, budu popírat zjevná fakta, budu fanaticky odmítat všechny argumenty, důkazy, prosby i hrozby. V krajním případě mě tato představa může i zabít nebo budu chtít zabít já vás. Stanu se fundamentalistou.
Pokud se mnou nebudete souhlasit, že být fundamentalistou je špatně, nemá smysl, abyste četli dál, leda byste byli jakýmsi liberálním fundamentalistou, což je vlastně oxymóron, který je ochoten svoje přesvědčení změnit. Jsem otevřen všem představám a řešením, které je možné ověřit a proto, doufám, nejsem fundamentalista. Jak je možné ověřit, jestli vedle Ježíš skutečně sedí? Mohu se podívat, zkusit ho nahmatat, očichat, ochutnat nebo jej zkoušet slyšet. Když žádným z pěti smyslů Ježíše nedetekuji, neznamená to ještě, že tu není, ale pravděpodobnost toho, že je, klesne. Mohu vyrobit přístroje, které zlepší můj zrak a další smysly. Pokud ani tyto přístroje Ježíše nezaznamenají, pravděpodobnost, že vedle mě kouří brko, klesne velmi dramaticky.
Systematické vědecké ověřování toho, co si myslíme a v co věříme, je zatím jediný způsob jak zjistit, co je skutečné a co je jen výplodem naší fantazie. Tato úvaha je základní stavební kámen naší civilizace a já nemám absolutně nic proti, pokud se kdokoliv toto snaží zpochybnit, překonat, vymyslet jinak, vyrobit lepší detekční přístroje či to chytit za úplně jiný konec, avšak zatím nikdo nepřišel s lepším způsobem jak od sebe odlišit fantazii a realitu. Je mnoho lidí, kteří si upřímně o sobě myslí, že způsob jejich uvažování je lepší než systematické statistické matematické a vědecké ověřování reality. Ve skutečnosti se mýlí, klamou sami sebe nebo vědomě lžou i ostatním.
Nikdo zatím nebyl schopen vykonat něco, co by odporovalo současnému poznání fyzikálních zákonů. Ano, pozorujeme jevy a víme o jevech, které nejsou v souladu se současným vědeckým poznáním. Například singularity černých děr, vznik vesmíru, skutečná povaha hmoty i reality či temná hmota. My však nikdy nebudeme schopni vysvětlit a definovat vše beze zbytku a pochybností, protože z principu není možné realitu popsat úplně, protože popis té reality by byl minimálně stejně velký jako realita sama. Matematika i věda bude vždy pracovat s nepřesnostmi a zjednodušeními už jen proto, že naše mozky ani počítače nemají dostatečně velkou kapacitu na to, abychom mohli utvářet dokonalé modely.
O všem kolem nás si utváříme více či méně přesné modely – včetně nás samotných a těmto modelům dáváme jména. Vezměme si například stůl. Má nějakou desku, čtyři nohy, může mít i jednu nohu nebo tři, možností je téměř nekonečně, ale nikdy nebudeme schopni žádný stůl popsat dokonale. Obsahuje miliardy a miliardy atomů, které se skládají z dalších částic a tak náš popis stolu bude vždy jen model. Stejné platí úplně o všem, co jsme schopni nějak vnímat, dát tomu jméno nebo si nějak představit. Pro naše běžné civilní životy se stačí dohodnout jen na několika základních parametrech většiny věcí nebo idejí a jsme schopni spolu mluvit, spolupracovat, množit se, žít.
Ptám se, co má větší váhu. Emocionální představa, byť jakkoliv silná nebo stokrát, tisíckrát, milionkrát ověřená zkušenost? Co je pravděpodobnější, že nějaký mnich nejí a žije jen z prány a energie Slunce nebo zkušenost každého z nás, že pokud nebudeme jíst, krmit psa, kočku nebo dítě, tak umře hlady? Navíc je tato zkušenost ověřená a usazená do komplexního fyzikálního poznání jako třeba do zákona o zachování energie. Je skutečně arogantní a necitlivé říci člověku, který věří, že je možné žít z prány, že je prostě nevzdělaný a že je právě tím fundamentalistou, který odmítá stovky ba dokonce miliony a miliardy důkazů?
Nemá smysl se přít o to, jestli jsme nebo nejsme věřící. Všichni jsme věřící, pouze s rozdílem, že věříme jiným představám. Ty představy však rozhodně nemají stejnou váhu. Matematika je ve své podstatě stejný myšlenkový konstrukt jako víra v boha, ale v žádném případě nemají srovnatelné opodstatnění. Díky matematice můžete utvářet předpovědi, opakovatelné experimenty, které dopadnou vždy stejně. Víra v boha naopak nedává žádné opakovatelné experimenty a nikdy nebude panovat mezi lidmi shoda na tom, k čemu, jak a proč boha potřebujeme. Když chcete postavit zeď domu do pravého úhlu, vždy ji budete moci postavit prostou konstrukcí trojúhelníku v poměru stran 3:4:5. Je to exaktní, pravdivé, nezpochybnitelné. Na těchto konstrukcích a axiomech stojí celá naše civilizace a to, že tyto řádky čtete na mobilu nebo počítači je dalším důkazem, že to tyto modely o realitě a povaze skutečnosti jsou téměř či prakticky dokonalé.
To, že se opíráme o matematiku a o díky ní vykonstruované fyzikální zákony však není fundamentalismus. Každý den nespočet vědců i laiků znovu a znovu zkouší tyto premisy zpochybnit, abychom dosáhli lepších modelů a lepších výsledků, které nám rozšíří představy o tom, jaká je pravá povaha reality. Ezoterika, alchymie, astrologie, prána nebo jiné představy jsou slepými uličkami a nositelé těchto myšlenek se usvědčují z vlastní nevzdělanosti a arogance. Záměrně říkám arogance, protože arogantně věří vlastnímu omezenému emočnímu úsudku, než aby přijali pokoru před vědeckým úsilím generací vědců a miliónů experimentů. Chápu, že rétorika Jaroslava Duška se může na první pohled zdát milá, osvěžující a příjemně jednoduchá oproti astrofyzikálním rovnicím, které řeší mizantropický vědec celý život v laboratoři, ale pravdou je, že Dušek je sólista, který si může říkat, co chce a nemá nad sebou žádnou instituci nebo autoritu, která by jeho výroky byla schopná ověřit. Vědec je naproti tomu podroben celosvětové kritice ze všeho co publikuje a zvláště v dnešní době nikdo na nikom nenechá nit suchou. Trvám tedy na aroganci samozvaných guruů a duchovních mlátičů slámy, byť taková jejich osobnost ve skutečností být nemusí, ale jejich neschopnost odhlédnout od vlastních fabulací je tímto jednoznačně definuje.
Dosavadní text je obhajoba toho, jak budu dále nevědecké, dezinformační, vylhané, fabulované, dogmatické, ezoterické, duchovní a zavádějící představy, názory a jedince nazývat. Jsou to přinejmenším arogantní nevzdělanci, v horším případě vypočítaví podvodníci. V dalších textech se pokusím dokázat, že jejich aktivity vedou k nepředstavitelným přímým úmrtím, zbytečným výdajům a velkému utrpení. Nevolám po jakékoliv fyzické perzekuci, ať si každý plácá, co chce. Já chci jasně říct a dokázat, že nehmatatelná víra ve falešno je primárně odpovědná za hmatatelná úmrtí a utrpení, kterého je na světě stále příliš.
Můj reálný ideální svět je založen na ověřitelných faktech a seriózní vědě. Duchovno, náboženství a spiritualita patří do světa fantazie, umění a zábavy a na jejich základě se nesmí dělat žádná rozhodnutí. Můžeme o nich spekulovat a inspirovat se jimi. Ano, věřím, že realita je exaktní, že jsme dosáhli nevídané míry přesnosti faktů a podkladů pro rozhodování a jednání, ale bohužel nejsme schopni se stále vymanit z pohádek o bozích a jsme stále spoutáni dogmaty institucionalizované mašinérie náboženských škol i individuálních vykladačů pravdy.
Ve společnosti panují obrovské rozdíly v poznání a vědomostech. Rozšířená dezinformační scéna nevzdělaných lidí, která táhne společnost jako celek zpět do středověku odmítáním očkování, je jedním z nejilustrativnějších příkladů. Odmítám názory, že vzdělání v tomto ohledu nehraje klíčovou roli. Pojem vzdělání chápu jako soubor relevantních znalostí, kdy je jedinec schopen rozlišit míru pravděpodobnosti jevů. Ten, kdo má větší strach ze smrti následkem pádu letadla než nehody v autě, je obecně méně vzdělaný. Myslím si, že přesně takto prosté to je. Adekvátní vyhodnocování pravděpodobností je přímo úměrné úrovni vzdělání.
Vyhodnotit, že mě z tíživé životní situace dostane neotřesitelná víra v Ježíše Krista místo analytického zhodnocení situace a statisticky vyhodnocené adekvátní reakce znamená, že jedinec je méně vzdělaný.
Nechovám žádnou averzi nebo nenávist k méně vzdělaným lidem. Sám se rozhodně nepovažuji za nijak vzdělaného člověka a jak jsem se v životě již mnohokráte přesvědčil, vyhodnotil jsem spoustu ne-li většinu situací naprosto špatně, emočně, nevědecky a neadekvátně. Je velkou otázkou, do jaké míry a úrovně s tím mohu svobodně něco dělat. Na tuto otázku nám věda zatím odpověď rozhodně nedává. Pochybnosti nad mírou vlastního zapříčinění a možností svobodné vůle, pakliže ji vůbec máme, jsou zatím neotřesitelným argumentem proti jakémukoliv dehonestování kohokoliv, kdo nejedná v souladu s vědeckým konsenzem. Neznamená to však, že máme nevědecké či iracionální jednání tolerovat nebo přehlížet. Naopak, pokud budeme věřit, že máme svobodnou vůli, tak takovému jednání musíme důstojně zamezit a umenšovat jeho vliv.
Nejlepší a nejperspektivnější metodou je zaměřit se na vzdělávání dětí, které však nelze oddělit a izolovat od současných negativních vlivů. Jsou to spojené nádoby a zdá se, že se v následujících letech ani desetiletích neodehraje významnější změna. Skokové změny však bohužel nastávají při fatálních regresích, kdy se společnost musí zbavit tmářství, jinak není schopna nadále fungovat. To se v rámci vývoje civilizace stalo nesčetněkrát a přiznám se, že podobný damoklův meč vidím v klimatické krizi, kdy celá společnost bude muset v rámci historicky krátkého horizontu přehodnotit svoje představy a modely a z nich nutně vyplývající jednání. Darwin dokázal, že k vývoji dochází úmrtím jedinců i celých společenstev, která nejsou schopna se dostatečně rychle přizpůsobit. Z tohoto poznání nemám radost a je hlavní motivací, proč píšu a zamýšlím se nad touto problematikou místo abych si bezstarostně užíval šťastného života, protože jsem se narodil do doby a místa, kde mně téměř létají pečení holubi do huby.
Může se zdát, že jsou tyto úvahy příliš technické, pragmaticky studené, neosobní, bez emocí. Tvrdím, že je tomu právě naopak. Pokud si myslím, že za zbytečná úmrtí je zodpovědné nedostatečné vzdělání, tak mě k těmto úvahám žene především soucit s těmi, kdo se stali, stávají a stanou obětmi. Nemám v úmyslu používat argumentační faul apel na soucit, ale jsem přesvědčen, tomu tak opravdu je. Zvlášť pokud jsou nejčastějšími oběťmi nevzdělanosti nevinné děti třetího světa. Za všechny příklady si dovolím uvést současnou krizi v Afghánistánu. Východiska této konkrétní ale i všech jiných obecných situací jsou dvě. Buď z pozice síly opět invazivně zasáhneme nebo problém izolujeme tak, aby bylo co nejméně obětí. Neumím odhadnout, při které variantě bude více obětí a utrpení. Jestli je etičtější vést dalších 30 let válku s vidinou osvobození a především nepokračovaní další generace dětí pod nadvládou totalitních fundamentalistů nebo doufat, že se poměry budou pomalu zlepšovat a jednou dosáhneme etablování základních lidských práv i v afghánské společnosti. Jsem přesvědčen, že základní lidská práva jsou nutnou podmínkou nenásilného fungování společnosti.