Zapínám Kosmírný separátor a i když se mohu ihned přenést na obyvatelnou planetu 2X4B, která se nachází na opačné straně naší galaxie, chci si užít cestu napříč Mléčnou dráhou a těším se na pohled do centra našeho hvězdného ostrova, kde hnízdí gigantická černá díra Sagittarius A, kolem které se celá Mléčná dráha otáčí.

Je fascinují si na vlastní kůži vyzkoušet, jak černá díra funguje. Nejdřív její přítomnost vůbec necítím, ale když se přiblížím blíž, vnímám, jak na moje nohy působí větší gravitace než na zbytek těla. Rozdíly v přitažlivosti jsou veliké a lze je postřehnout i na tak malé vzdálenosti jako je délka lidského těla. Míjím horizont událostí a přemýšlím, jestli se odtud vlastně dostanu, protože bych tím porušil fyzikální zákony. Pak si ale vzpomenu na Hawkingovo záření a vím, že díky této znalosti a za pomoci Kosmírného separátoru to nějak půjde. Letím dál, ale nic nevidím. Cítím jen, že moje tělo je vlivem gravitace roztažené do dlouhatánské špagety a mám pocit, že mě to roztrhá. Říkám si, že vzhledem k tomu, že je to můj první výlet napříč galaxií, nemusím hned letět na její nejnebezpečnější místo. Bohužel je pozdě. Musím si projít celým procesem roztrhání, přetvoření na elementární částice, na záření, na antipár virtuální částice, která se po velmi velmi dlouhé době dostane zpět k horizontu černé díry a je vyzářena principen, který popsal Stephen Hawking tzv. Hawkingovým zářením. Uf, jsem venku a v celku a dávám tímto odpověď na otázku, jestli se informace v černé díře definitivně ztrácí nebo zůstává zachována. Neztratí se, ale její návrat zpět trvá dlouho, spotřebuje se při tom šíleně moc energie, což v praxi znamená, že se černá díra trochu zmenší a fyzicky je to velmi nepříjemné. Z hlediska vnějšího pozorovatele jsem byl v černé díře nekonečně dlouho, ale naštěstí Kosmírný separátor umí využít energii k tomu, abych se vrátil v čase zpět a pokračoval v letu k planetě 2X4B. Přiznám se, že průlet černou dírou pro mě nebyl úplně příjemný zážitek a možná jsem tam se svými povrchními znalostmi neměl vůbec co dělat. Beru to jako ponaučení a dokud se nedovzdělám, nebudu se k černým dírám zatím přibližovat. Míjím mnoho hvězd a planetárních systémů a myslím na to, že jen v naší galaxii je tolik světů, které by stály za návštěvu, že je fakt škoda, že člověk žije tak krátce. Třeba ale na něco přijdu s pomocí KS a budu žít dost dlouho na to, abych je všechny prozkoumal. Zastavuji se ve vzdálenosti asi 100 000 km od planety 2X4B a koukám, že okolo ní létá spousta satelitů, které tamní civilizace vypustila na oběžnou dráhu. Zdá se, že technologický vývoj není zas tak ojedinělá věc a má celkem běžný postup. Nemůžu se dočkat, až se seznámím s místní inteligencí. Přibližuji se k povrchu a po chvíli jednoznačně rozeznávám, útvary, které nevznikají formováním povrchu povětrnostními a geologickými vlivy. Zdá se však, že tyto útvary jsou jen jakési průduchy či komíny. Letím blíž a vidím něco jako okna, ale jsou zasazená v načervenalé vegetaci. Hvězda, kolem ktéré 2X4B obíhá je červeným trpaslíkem a jeji dominantní složku viditelného spektra je červená. Na této planetě také probíhá fotosyntéza, akorát že s červeným barvivem. Na břehu řeky vidím opravdu divné tvory. Jsou kulatí a pohybují se prostým koulením. Jsou hnědí, mají několik očí rovnoměrně rozprostřených po povrchu. Všímám si, že mají něco jako ústa, kterými nasávají zeminu. Vždy nasají trochu hlíny, pak se koulí dokola a z druhé strany se z nich opět hlína sype na zem. Jsou to bezpochyby zvláštní tvorové, ale mě zajímá inteligentní život. Zkoumám jeden z průduchů a vypadá to, že jím je nasáván vzduch. Místí atmosféra je složená z dusíku, argonu, kyslíku, oxidu uhličitého a mnoha dalších plynů ve stopovém množství. Hledám stavitele komínů, ale nikde nikoho nevidím. Zjišťuji, že okna jsou ve skutečnosti nějaké senzory nebo panely, ale jinak po civilizaci kromě komínů a oken nejsou žádné stopy. Z ničeho nic se vedle mě zjeví hologram oválného předmětu. Poletuje kolem mě, bzučí, syčí, vibruje a nakonec prolétává přímo mnou. Jsem z toho zmatený, ale po chvíli mě zastíní obrovská kulatá věc a vypálí na mě něco jako blánu či bublinu, která mě má izolovat. Nechci místí populaci děsit a tak se tvářím, že jsem lapen a nechávám se transportovat dovnitř koule o průměru nějakých 100 metrů. V tmavé kulaté místnosti se rozsvítí mdlá světla. Jsou to oči, které se pohybují všemi směry. Krouží kolem mojí bubliny a pozorují. Ukazuji jim ruce, úsměv, dýchání, oblečení, vlasy a nakonec promluvím, což je vyloženě poplaší. Cítím kolem sebe vibrace a zdá se, že zvuk, který vydávám, je jim nepříjemný. Naznačuji rukama přátelská gesta, ale nikam to nevede. Stále na mě kouká mnoho očí a zůstávám v bublině. Zdá se, že úplně nepochopili, že jsem jen hologramem mysli a že je nemůžu nijak ohrozit. Na chvíli zmizím a pozoruji jen jejich reakce. Pohyb očí se zrychlí, vibrace jsou intenzivnější. Myslím, že komunikují právě pohybem očí a vibracemi. Nechám se opět vidět a pomalu se pohybuji pryč skrz bublinu, směrem k očím. Jsou kulatí, asi metr v průměru, podobně jako hnědá zvířata, která jsem viděl venku. Celý povrch těla je osázený výčnělky, vypadají jako korona viry. Mezi výčnělky jsou oči. Pohybují se buď koulením nebo pomaleji přes výčnělky podobně jako mořské hvězdice. Létám kolem nich a demonstruji, že nejsem hrozba. Vidím, že povrch kulaté lodi je poset důlky, které jsou o stejném poloměru jako tělo obyvatel této planety. Nazval bych to klidně židlemi. V kulové místnosti se najednou po celém povrchu zobrazují různobarevné vlnky a opět cítím vibrace. Pokouší se se mnou komunikovat. Kroutím hlavou a opouštím jejich loď, ale ne tak, abych se jim ztratil. Přistávám na zemi, kde je písek a maluji do něj sebe, naši galaxii, Slunce, Zemi a Kosmírný separátor. Ukazuji, že mluvím a slyším. Zdá se, že to začínají chápat. Ukazují mi na hologramu spoustu barev a křivek, to bude jejich písmo. Zvláštní je, že někdy se na hologramu neobjevuje vůbec nic, ale později zjišťuji, že to je jen mimo můj rozsah vnímání. Vracím se k nim do lodi a přede mnou se objeví opět hologram. Mohu do něj pohybem prstu kreslit. Sice si nerozumíme, ale maluji schémata domů, aut, lodí, zvířat, potravin a pak si říkám, že na tohle nemám čas. Díky Kosmírnému separátoru jim ukazuji fotky, videa, naše křivky, kterým rozumím jako sinusoidy nebo paraboly a po chvíli se naše technologie synchronizují a já vidím a rozumím tomu, co jejich křivky znamenají a i oni najednou rozumí mně. Je mi vysvětleno, že podobný zvuk, který vydávám, vydává hlavní predátor této planety, což je něco jako veliká měňavka, která dokáže být tuhou koulí a rychlostí až 100 km za hodinu chytá jiné živočichy. Vysvětluji, že jim zde zanechám veškeré naše vědění na pozdější studium, ale že jsem tu hlavně proto, abych se dozvěděl, jak se jim podařilo dosáhnout udržitelného rozvoje a energetické soběstačnosti.

Naše historie je velice násilná a krvavá.

Mluví na mě hologram a překládá, co vibruje jeden z Koulanů.

Nazýváme se Koulané, protože jsme kulatí a protože žijeme na jedné obrovské kouli. Naším jazykem je koulština, což jsou vibrace o nízké frekvenci, které ty nemůžeš slyšet, ale vnímáš je povrchem těla, přesně tak jako my. Naše písmo jsou především linky, které definují frekvenci a vlnovou délku. Tímto vyjadřujeme všechny naše znalosti i pocity. Díky tomu nacházíme s přírodou úžasnou harmonii, ale nebylo tomu tak vždy. Koulané proti sobě bojovali po tisíce let o zdroje i přesvědčení. Změna však nenastala ráz naráz, ale postupně a ve shodě s evolučními principy. Agresivní jedinci a národy byli poraženi aliancemi a převládlo liberální a mírové přesvědčí ruku v ruce s tím, jak jsme se učili žít skromněji. Naším hlavním zdrojem energie jsou geotermální vrty, záření naší hvězdy a vítr. Ovšem naše energetická náročnost se posledních 250 let snižuje úměrně s tím, jak je pro nás méně a me´ně důležité vlastnit hmotné věci a více důležité respektovat jedince i ostatní životní druhy za to, že prostě jen jsou a takoví jací jsou. Stále sice máme určité sociální problémy, ale ty souvisí s větším množstvím utrpení, kterými si některé regiony prošly a není na to v podstatě jiný recept než respekt, vyžádaná podpora, asertivita a asimilace nové generace. V rámci stabilizace klimatu žijeme pod zemí a jedinými stavbami, které jsou na povrchu, jsou nízké komíny, které nasávají vzduch a vysoké komíny, které jej vrací zpět vyčištěný, čímž zároveň chladíme naše podzemní prostory. Denní světlo nám zajišťují polopropustné panely. Jinak je veškerá naše infrastruktura podzemní. Na povrch vystupujeme pouze za účelem pozorování přírody, ale jen na vyhrazených místech, protože nechceme ovlivňovat jejich přirozený vývoj. Máme samozřejmě i místa, kde se na povrchu rekreujeme a trávíme volný čas, ale opět jsou přísně daná a hlídaná. Pod zemí však máme ráj, který většině vyhovuje a je mnoho, řekl bych že snad i většina, Koulanů, kteří na povrchu nikdy nebyli a ani po tom netouží.

Jsem ohromen a říkám si pro sebe, že až tohle budu vyprávět doma, budou si všichni myslet, že je to planeta lenivých komunistických idealistů, ale není tomu tak. Důraz na individuální svobodu je zde základním sociálním pilířem. Jejich zákony jsou vystaveny na paradigmatu, že co se nelíbí tobě, nesmíš dělat ostatním, včetně konzumace jiných živočichů. Aktuálním cílem většiny Koulanů je ochrana přírodních zdrojů, ochrana planety před případnou srážkou s jiným tělesem, k čemuž slouží více jak milionová soustava družic s iontovými motory. V případě objevení potenciálně nebezpečného asteroidu jsou vyslány družice, které se k němu přichytí a i když má každá družice jen malilinkatý tah v porovnání s obrovitostí tělesa, je jich dostatečný počet, aby odvrátili katastrofickou srážku. V rámci dlouhodobých cílů se Koulané snaží o osídlení jiných planet, ale s tímto projektem příliš nespěchají. Vyvíjí další družice, které zachytávají v blízkém okolí planety 2X4B asteroidy s obsahem prvků a sloučenin, které jim v budoucnu pomohou zkonstruovat kolonizační loď. Hlavním cílem Koulanů je pak vyrovnaný a klidný život, během kterého posunou o trochu dál hranice poznání. Začínám být vyčerpaný ze všech těch nových informací a než odletím, seznamuji Koulany s Kosmírným separátorem, díky kterému mohou i oni navštívit planetu Zemi. Loučím se s nimi potřepáním hlavy, což se blíží vibracím jejich pozdravu. Jednou se sem určitě vrátím, i když těch světů k prozkoumání je tolik, že je otázky, kdy to bude. Ach ten čas. Příště se vypravím někam, kde zvládli vyřešit nesmrtelnost!