Výstavba jednoúčelových parků, přidělování pořadatelství diktátorským režimům, papalášství parazitující na jinak krásné myšlence, avšak pokroucené do absurdního tlaku na výkon, soutěžení a porovnávání se od nejútlejšího věku, kdy jsou peníze na sport podmiňovány výsledkem a účastí v soutěži. Stvořili jsme institucionalizovanou zábavu a z volnosti a radosti pohybu vytvořili komplikovaný systém závislý na dotacích. 22 miliardářů se honí za míčem, mají dokonalé zázemí, zatímco miliony se přitom cpou párkem a zapíjí to pivem. Možná máme pak pár špičkových sportovců, ale na druhé straně hromadu dětí, které se do systému napasovat nedokážou, nechtějí se srovnávat s ostatními a sportovní kluby o ně vlastně nestojí, protože jim nezajistí reprezentaci v soutěži a tím pádem víc peněz. Pro ty, kteří sát dotace nechtějí a chtějí to dělat jinak, pak nastává absurdní situace, protože buď nemají peníze na kvalitní vedení (časem vyhoří) nebo musí náklady přenést na rodiče/děti, což znamená, že nesoutěžní pohyb dětí je dražší.

Chybí nám “trenéři”, vedoucí, osobnosti, nazývejte to jak chcete, kteří si vezmou na starost právě ty děti, které by to nejvíc potřebovaly. Když máš nadváhu nebo obecně odpor k pohybu, protože ti to spolužáci už dali ve škole x-krát sežrat, když slyšíš věty jako “koukej tady na Pavlíka, jak mu to jde”, tak se na to můžeš vykašlat, vezmeš mobil a swajpuješ. Prezentují a oceňují se pouze soutěžní výsledky a na to, že pohyb by měl být hlavně o radosti a o tom mít rád svoje tělo, se zapomíná. Čest výjimkám. Začal jsem opět lézt s dětmi, ale je mi jasné, že z většiny se lezci nestanou a byla by nesmírná chyba na tom stavět. Víte co chtějí děti od malička nejvíc dělat? Blbnout, řádit, skákat, válet se, nezávazně a bez pravidel se moct vyřádit tak, že si ani neuvědomí, že jsou úplně zpocené. U nás doma se tomu říkalo lítačka po venku. Apeluji na rodiče i na trenéry, dopřejte dětem nezávazný pohyb bez pravidel. Jděte s nimi dělat bordel. Umožněte dětem se válet v trávě, stavět bunkry, šťourat klackem pod kamenem v řece. Netlačte na výkon, nementorujte každý krok (sami určitě teď cítíte, že vás to od mě vlastně štve, že?) a hlavně jděte příkladem, buďte to vy, kdo do té řeky vleze a chytne raka, buďte to vy, kdo půjde válet sudy, kdo se umaže od blata, kdo se odře a kdo bude dělat to, co dětem jinak valíte do hlavy. Sednout k televizi a koukat na ty nejvýkonnější lidi na planetě sice může být inspirující, ale pro mnoho také ukazující, kam se nikdy nemůžou dostat a proč se teda vlastně namáhat?

Mrzí mě, že rejpu do mojí generace a chápu, že pro některé jsou moje názory mimo, ale tu diskuzi chci/musím vyvolávat. Prosím, neberte si to osobně, nejde o to, co si myslí Milan Salaš, ale o to, co prožívají vaše děti a co jednou předají svým dětem.