Vstávám velmi brzy a mám před sebou necelou hodinu jízdy autem do práce. Čeká mě demontáž bednění opěrné zdi u hráze rybníka. Prší, je zima. Na telefonu si pouštím náhodný příběh z projektu Paměť národa. Vypráví příběh o chlapíkovi, který skončil v Jáchymovských dolech. Tvrdá práce, tělesné tresty, vězení, naprosto nevyhovující vybavení, minimální příděly jídla, trvalé poškození zdraví, žádné peníze, nulové společenské uznání a po propuštění další živoření v totalitním režimu.

Přijíždím na stavbu. Leje jako z konve. Parťáci jsou zalezlí v druhém autě, všude je bláto a nikomu se do toho nechce. Myslím na chlapíka z Jáchymova a na další tisíce a desetitisíce, kteří měli podobný osud jako on. Myslím na miliony lidí, kteří prožili války, koncentrační tábory, gulagy a hladomory. Myslím na lidi, kteří i dnes žijí v utrpení, které si nikdo z nás neumí představit. Myslím na lidi a děti ze Severní Koreje, Jemenu, Sýrie, Ukrajiny a bezpočtu dalších míst, kde se i dnes stále nedaří důstojně žít nebo tam probíhá válka.

Obouvám si holínky, oblékám si membránovou pracovní bundu za několik tisíc a jdu k autu parťáků.

„Pánové, jdeme na to, ať o máme za sebou a jsme brzo doma.”

„Ses posral ne? Nevidíš jak chčije!”

„O čem chcete diskutovat? Má to tak být celý den, pojďme to udělat a za tři hodiny jedeme do prdele. Stojí tu dva bagry, za chvíli přijede kamion na odvoz bednění, akce nejde zrušit, je to jen trochu deště!”

Ze zamlženého auta se začne s porcí nadávek soukat několik lidí. Rozděluji je na dvě skupinky. Jedna bude pracovat se mnou. Vždy demontujeme část bednění přímo v rybníku, kterou obrovský pásový bagr vyveze na louku, kde druhá skupina v relativně čistém prostředí rozebere bednění na jednotlivé komponenty a roztřídí je do beden a na palety. Druhý obrovský bagr s velkou lžící neustále odhrabuje přitékající bláto, abychom se dostali k zaplaveným matkám. Během půl hodiny jsme všichni durch mokří a promrzlí. Chci jít příkladem a pozvednout morálku. Lezu do díry a s rukama po lokty v bahně nahmatávám matice, které páčidlem povoluji. Motory bagrů hučí, že není slyšet ani slovo. Křičíme na sebe, byť od sebe stojíme pár metrů. Bahno je všude. Déšť neustává. Uklidňuji se tím, že za pár hodin bude hotovo a že za to nejsou úplně špatné prachy. Myslím na pána z Jáchymova a v tu chvíli mě zalévá nesmírný pocit štěstí a vděčnosti. Směji se, řvu radostí. Bagrista vypíná motor a vyděšeně se ptá, co se děje. Ječím na něj, že nic, že mně to jen baví, a že mám radost a křičím štěstím. Nechápavě na mě kouká a kroutí hlavou. „To je pičus!” Slyším od parťáků. Za tři hodiny je hotovo. Převlékáme se u auta. Všichni nadávají, já se směju.

„Co je, tobě to přijde vtipný?”

„Jo, přijde mně to v pohodě, jsem prostě rád, že nade mnou nesviští kulky a že za hodinu budu sedět v teple v hospodě, dám si porci žrádla, kterou nesežeru, pojedu domů a po zbytek dne se budu válet a užívat si volno.”

„Seš magor.”

„A co mám dělat? Nadávat jako vy? Být z toho celý den nasranej a brečet, že je to na hovno práce? Tak to nedělejte. Kdo vás do toho nutí? Všichni do jednoho jste tady dobrovolně a jestli se vám to nelíbí, tak můžete do fabriky k pásu. Tak to hoši je. Myslíte si, že mě to nesere plácat se tady v bahně? Ale jak mně pomůže se vztekat? Jestli chcete, dám vám tip, proč jsem schopen udržet si dobrou náladu, stojíte o to?”

Tři se otočili, jeden přecedil skrz zuby, že jsem kretén a sedli si do auta. Dva nejmladší zůstali stát dál na dešti.

„Jakej tip?”

„I když se vám to asi teď nezdá, tak máte štěstí jako prase. Narodili jste se do doby a místa, kde se můžete svobodně rozhodnout, co budete dělat. Vždycky, když mě čeká nějaká nepříjemná práce, tak si pouštím různé rozhovory a dokumenty o lidech, kteří si prošli peklem za války nebo během komunismu a když mně pak není dobře, mám hlad nebo jsem unavený, jako třeba dneska v tom blátě, tak si to schválně vybavím a v tu chvíli mně to dodá sílu, radost, chuť do života a jsem prostě v pohodě. Vy ani já jsme nemohli ovlivnit, kdy a kde se narodíme. Nikomu z nás nejde o život, za hodinu budete v bavlnce, budete do sebe lámat škopky, tak nebuďte zapšklí, jako vaši kolegové v autě a važte si toho, co máte. Tak jak to bylo dneska, to přece není každý den, to je přece naprosto výjimečná situace, tak se z ní kurva neposeru ne?”

Chvíli bylo ticho, koukali na mě a pomalu začali pokyvovat hlavou.

„Na tom něco bude.”

„Dneska ráno jsem si pouštěl rozhovor chlapíka, co byl za komančů v uranových dolech. Až příště pojedete zase do hoven, zkuste to taky. Uvidíte, že se na věci budete dívat jinak.”

Příhoda se stala na začátku března 2021 na Vysočině.