Bůh stvořil svět. (Velký třesk, nastavení fyzikálních konstant). Člověk pomalu poznává architekturu reality. Bůh do chodu světa vůbec nezasahuje, jen se dívá, co se tam děje. On ani nemusí být schopen to ovlivnit, protože náš svět (myslím tím celý vesmír) nemusí být jediný, mohl jich stvořit nepředstavitelně mnoho. Můj bůh nemá neomezené možnosti, protože umí snad bůh stvořit tak velký kámen, který neunese? I bůh bude mít bezpochyby svoje limity, protože nás stvořil ku obrazu svému? Možná jsme jen simulací, kterou spustila nějaká jiná entita.

Věda říká, že cokoli, co nelze vyvrátit nebo ověřit, není vědou. Když si moje fantazie bude hrát tam, kde věda není, je to dobře. Je to dokonce to nejlepší, co můžu s mým mozkem dělat. Pouštět fantazii ze řetězu tam, kde není probádáno nic. Tady někde vzniká umění. Jenže pozor! Ve chvíli, kdy z místa, o kterém jsem zatím nevěděl nic, dostanu nějaká data, jsme schopni navrhnout experiment a dopracujeme se k faktům a jsme schopni vidět nějakou další kauzalitu, musí si fantazie najít nové místo na hraní. Zkrátka jsem otevřel další dveře a tam je místnost s dalšími dveřmi, ale bůh tam není. Možná za některými z dalších dveří, ke kterým budu hledat klíč.

Na boha nevěřím. Je to konstrukt lidské mysli, kterým si pomáháme vysvětlit, ospravedlnit, obhájit, vymluvit a ubezpečit se v konání, pro které nejsme schopni nalézt jiné vysvětlení. Víra v boha je pro mě stále jakási zbabělost, ale tím nechci nikoho urazit, já vlastně věřícím závidím. Mají to jednodušší. Já musím každý den svádět boj s tím, abych se nějak vyrovnal se vším špatným, co existence přináší a nemám na to smysluplnou odpověď. Věřící si prostě řekne, že to je boží záměr, kterému nerozumíme a má vyšší cíl a smysl a problém je vyřešen. Vím, že to strašně zjednodušuji a že teologové by mně vyargumentovali neskonale větší hloubku víry.

Na druhou stranu tu ale máme problém zázraku. Tedy, kdybych viděl na vlastní oči zázrak, který by věda nebyla schopná vysvětlit, stal by se ze mě věřící? To, že něco věda zatím nedokáže vysvětlit, neznamená, že je za tím bůh. Ale co kdyby to byl fakt velký zázrak? Zázrak, který se skrývá v otázce, proč existuje něco, když by nemuselo existovat vůbec nic?

To, že je podstata vzniku vesmíru kauzální a principiálně poznatelná, se mi jeví jako pravděpodobnější, než že za tím stojí někdo, koho jsme si vymysleli.

To, že z principu nemusíme být vůbec schopni poznat pravou povahu reality, je pro mě snesitelná těžkost a nepotřebuji ji obcházet bohem nebo jinou konstrukcí všemocnosti, všesmyslu nebo všeprincipu. Faktem ale je, že bych si přál, aby věda nalezla tzv. teorii všeho. Zavání to sice trochu slepou vírou v něco, co tak vůbec být nemusí, ale moje hlava potřebuje něco, k čemu se bude upínat a čemu bude věřit. Myslím, že všichni máme stejnou potřebu věřit, abychom si nehodili mašli.