Alexander Mitrofanov: Vladimir Pastuchov je podle mě nejmocnější ruský mozek v exilu. Občas s ním nesouhlasím, ale následující text mimořádně silně doporučuji.
I mně se zdá, což není nijak důležité, že Pastuchov vystihuje poměrně přesně podstatu lidských dějin.
“Celý svět je v pohybu a chystá se vyrazit na cestu. Přirozeně vyvstává otázka – kam? Jde o pohyb směrem k něčemu zásadně novému, k něčemu, co ještě nikdo neviděl? Troufám si tvrdit, že je to jen návrat ke starému známému. Návrat, k němuž došlo po jistém úprku vpřed. Chvíli jsme předbíhali lokomotivu dějin a ta nás teď dohání. Teď je důležité, aby nás nepřejela, a k tomu potřebujeme vystoupit z kolejiště. Z laického pohledu je svět, v němž Rusko útočí na Ukrajinu, Palestinci zabíjejí Židy a Židé provádějí totální “čistky” na palestinských územích, Hútíové blokují Rudé moře a Číňané hrozí zablokováním Žlutého moře, hrozný a neobvyklý. Z historického hlediska je to však normální svět, přesně takový, jaký byl před tisíci lety. A posledních zhruba 40 let, kdy byla intenzita globálního násilí ve světě relativně nízká a počet válek omezený, bylo pozoruhodným obdobím světových dějin, které vzniklo shodou jedinečných okolností. Tyto okolnosti jsou vlastně tři: dozvuk strašlivé války, která si vyžádala životy asi 50 milionů lidí, vznik a šíření zbraní hromadného ničení a rozpad SSSR, který zanechal ve světovém časoprostoru zející díru. Právě poslední okolnost se stala spouštěčem epochy, pro niž byla na Západě, a zejména v Evropě, dominantní představa velmi blízkého a snadno dosažitelného (stačí jen chtít a všem vysvětlit, jak je to správné a dobré) absolutně spravedlivého světového řádu bez násilí a nerovnosti, kde jsou všechny menšiny spokojené, všichni slabí chránění a usazení a všichni silní se schovávají v koutě a stydí se za svou vlastní moc. Na této myšlence vyrostla generace a půl, která přišla do evropské politiky postupně v nultém a desátém roce jednadvacátého století a začala rychle udávat směr. Úsilím těchto generací idealistů, jejichž historický optimismus byl předem zaplacen jejich dědečky, kteří padli na polích druhé světové války, a doplněn Gorbačovem, který je zbavil strachu z nové globální války, byla vytvořena iluze normálnosti jedinečného stavu, v němž se lidstvo nacházelo mezi lety 1985 a 2020. Jejich zásluhou západní společnost vážně pokročila na cestě humanizace a bude jim to přičítáno k dobru i v budoucnu. Z jejich úspěchů se jim však zatočila hlava a ideální obraz světa, který vytvořili, byl příliš vzdálen realitě. Za to oni a s nimi i my všichni brzy zaplatíme vysokou cenu. Svět se nyní vrací ke svým obvyklým parametrům. V tomto smyslu se neděje nic nadpřirozeného. Generace idealistů však na tento návrat není připravena. Nemá ve svém arzenálu nástroje, s nimiž by se mohla vypořádat s problémy vznikajícími v reálném světě tak, aby byli všichni spokojeni, a není připravena si je vypůjčit od předchozích generací. Vzniká nebezpečné vakuum, které hrozí přerůst v kolaps. Domnívám se, že kolize bude vyřešena generační výměnou, a tedy nejdříve v příštích 10-15 letech, kdy idealisty nultých a částečně i desátých let vystřídají realisté dvacátých let, kteří budou budovat mnohem rigidnější militarizovaný svět s větším důrazem na sílu a menším souborem ideálů. Budeme muset udělat jeden krok zpět, abychom pak mohli udělat opět dva kroky vpřed směrem k humanismu.”