V následujícím volbách mě nezajímá nic jiného, než podpora Ukrajiny. Ne kvůli Ukrajině, ale kvůli mně, abychom se stavěli za napadné a pomáhali slabšímu, aby lež a agresivita nebyla nástroj, kterým si vymůžete, co chcete. Aby, když na vás začne řvát zakomplexovaný agresor, se zvedl aspoň někdo a pomohl vám. Je mi naprosto volný, kolik bude stát máslo, ale russáci se nesmí vrátit a nesmí pohlcovat další země. Nesmí rozsévat rakovinu marnosti a barbarství. Dobře, přišli jsme o spojence za velkou louží, co s tím uděláme? Budeme dál kňučet, že jsme malí, že pravda je někde uprostřed a donekonečna se vymlouvat, že to není naše hra nebo si řekneme, pyčo, možná by nebylo úplně špatný zastavit tu hordu na hranicích Ukrajiny a ne jen na chvíli, ne jen dopřát největší zemi na světě možnost stabilizovat se a doplnit zásoby a pak se do toho opřít pořádně. Kdy v historii fungoval appeasement? Všechno se musí podřídit obraně vůči Rusku, jiná budoucnost je jen otroctví. Chápu, že poddanost někomu může stačit, ale doufám, že většina chce žít, tak jak sama chce a nenechá si diktovat co, kde, kdy a jak smí dělat a říkat. Doufám, že většina pochopí, jakou cenu svoboda má a příjme svůj díl odpovědnosti.