Kde končí odpad z našich domácností? Má smysl umývat kelímky od jogurtů? A jak moc precizně vlastně třídit?

Přečtěte si názorový článek o zpracování a třídění odpadu ve Velkém Meziříčí a okolí s praktickými radami, jak v našem mikroregionu třídit především plast.

Přemíra odpadu

Po návštěvě spalovny v Brně, sběrného dvora ve Velkém Meziříčí, třídírny odpadu ve Velké Bíteši a mnoha diskuzích se zainteresovanými lidmi mám pocit, že mohu prezentovat jednoznačná doporučení pro každého z nás.

Samozřejmě platí, že nejlepší způsob, co s odpadem dělat, je ho nedělat. Tzn. nekupovat zbytečnosti, nepořizovat si věci, které dlouho nevydrží, žít bezobalově a obecně šetřit a hledat jiné alternativní cesty. To ale není předmětem tohoto článku. V něm vycházím ze stavu, že odpadu máme bohužel víc, než chceme a zvládáme smysluplně zpracovat. Konkrétně město Velké Meziříčí bez okolních obcí a firem zpracuje ročně cca 6300 tun odpadu. Náklady se pohybují okolo 16 milionů korun.

Druhy odpadu

Odpad lze rozdělit na spalitelný, nespalitelný a recyklovatelný. Spalitelný odpad se odváží do spalovny do Brna, nebezpečný nespalitelný odpad jako třeba eternit na specializované skládky, ostatní nespalitelný odpad se ukládá na skládku za městem. Recyklovatelný odpad jako sklo, kovy, plasty nebo dřevo si buď odváží specializované firmy, anebo odvoz do těchto firem zajišťuje a financuje město. Obecně platí, že manipulace s odpadem často převyšuje jeho hodnotu.

Proměnlivý trh

Musím zmínit, že odpadové hospodářství je poměrně komplikované téma, protože se až nepříjemně často mění podmínky na straně zpracovatelů: někdy zkrátka nemají odbyt, a tím pádem recyklát nemohou přebrat. A tak se občas stává, že se odpad někde hromadí a čeká, až pro něj odbyt zase bude, což zpracování dále prodražuje. Tato volatilita trhu samozřejmě vychází z povahy zákazníků, kteří jsou, anebo naopak nejsou ochotni kupovat výrobky z recyklátů, které jsou často dražší a ne vždy kvalitnější.

Dalším prvkem nejistoty, který však lze alespoň trochu plánovat, jsou technické odstávky spaloven nebo třídíren a dalších zpracovatelských firem. Z těchto důvodů se občas mění i pokyny od pracovníků technických služeb, co se má kam třídit. Když vám totiž vypadne z řetězce například Kronospan, který odebírá dřevo, dřevo se místo toho odveze do spalovny v Brně, kde vyrobí elektřinu nebo teplo.

Právě spalovny odpadu jsou jedním z nejekologičtějších a nejefektivnějších způsobů jak s odpadem naložit. Například spalovna v Brně je opatřena mnoha filtry a monitory, které v reálném čase zjišťují, co se z komínu valí. Díky tomu platí, že ze spalovny odchází vzduch čistější, než je průměrná hodnota škodlivin v Brně, které pochází z dopravy, domácích kotlů či od zahrádkářů pálících klestí.

Zpracování plastů

Pojďme se teď detailněji podívat na cestu různých plastů, které typicky pocházejí z domácností. Naše město je velmi hustě osazeno žlutými kontejnery a v rámci ČR jsme na prvních příčkách třídění. Očividně nám tedy opravdu záleží na tom, abychom se chovali ekologicky a nezvyšovali množství odpadu na skládce.

Má to ale smysl?

Vše, co skončí ve žlutém kontejneru, putuje do třídírny plastů ve Velké Bíteši. Tam se odpad vysype na jednu velkou hromadu a rukama se nahrnuje na pás. V této fázi jsou z něj vytříděny velké kusy igelitu, které jsou recyklovatelné, a které by mohly linku ucpat. Problémy působí plasty, které jsou v pytli, protože pytel je nutné rozdělat, a velký špatný dělají také plastové vázací pásky nebo provazy, které se zamotají do igelitů a dalšího bordelu. Nádoby, ze kterých vytékají nečistoty, jsou také nežádoucí, protože mohou znehodnotit to, co je recyklovatelné.

A co je vlastně z plastů recyklovatelné? Jsou to velké igelity (nikoliv sáčky), PET lahve, tzv. tvrdý plast, jako jsou kanystry nebo kýble, a tetrapaky.

Recyklovatelné a vytříděné plasty se používají na výrobu plotů.

Na třídícím pásu následně jedou menší kusy, které se ručně třídí na PET lahve podle barev a výše zmíněné části tvrdých plastů.

A to je, přátelé, prakticky vše. Odhadovaných 80 % plastů nemá druhotné využití, respektive jen to, že jeho malá část skončí ve stavebních hmotách, nebo se opět spálí a vyrobí tak teplo či elektřinu.

V úvodu zmíněný kelímek od jogurtu tudíž skutečně nemá smysl umývat, protože jej druhotně nikdo nezpracuje. Z třídírny ve Velké Bíteši jsou odprodávány pouze PET lahve, velké igelity a některé pevné kusy plastů. Realita je taková, že právě kelímky, mikroten nebo obaly od čokolády jen zvyšují objem, který je třeba vytřídit, ale nakonec stejně skončí v peci v cementárně.

PET lahve: kapitola sama pro sebe

Veřejná debata ohledně zálohování PETek se dle mého názoru ubírá naprosto nerelevantním směrem. Zatímco jedni poukazují na zvýšení nákladů na prostory pro řetězce, druhý tábor argumentuje, že ubude odpadu v přírodě.

Myslím si, že řetězce a obchody tuto novinku vstřebají levou zadní, důkazem může být jak Slovensko, tak i mnoho západních zemí – a nijak extra se to tu do cen nápojů nepropsalo.

Ze zkušenosti aktivisty sbírajícího odpadky kolem řek si zase myslím, že většina odpadu v přírodě je ve skutečnosti nechtěná. Každému z nás občas ulétne sáček, upadne do kanálu vršek nebo zapomeneme někde ležet PETku. Ano, všichni známe zákoutí, kde se kumulují neurčitá individua, která kolem sebe dělají bordel, a tyto existence by snad záloha mohla stimulovat, aby tu PETku nemrskly do potoka, ale na druhou stranu na těchto místech často sbírám i zálohované lahve od piva…

Chci říci, že problém zálohování nespočívá v PETkách jako takových, ale v plastech, které zálohované nadále nebudou, nelze je znovu použít nebo by jejich znovupoužití stálo spoustu energie a peněz. A tím se vracíme na začátek, kdy je odpovědnost na nás spotřebitelích, co si kupujeme – pak musíme být smířeni s tím, že se náklady na odpady budou jen a pouze zvyšovat.

V současné době je nejlepší možností odpad průmyslově spalovat a filtrovat škodliviny. Spalovny se bohužel staly jakýmsi strašákem podobně jako jaderné elektrárny, přitom všechna jiná řešení jsou – co se týče emisí, znečištění a energetické náročnosti – horší.

Zpracování papíru

Třídírna ve Velké Bíteši taktéž zpracovává papír, se kterým je situace výrazně jednodušší, protože recyklovatelný je prakticky všechen s výjimkou mokrého nebo znečištěného. Ten patří do směsného odpadu stejně jako kelímky od jogurtu, znečistěné plasty nebo například obaly od čokolády.

A co tedy (ne)patří do žlutých kontejnerů?

Zní to sice blbě, ale do žlutého kontejneru by se měly dávat pouze PETky, velké igelity, tetrapaky a tvrdé plasty. Vše ostatní se v současné době druhotně nezpracovává a stejně končí ve spalovně. Takže ve zkratce:

• určitě dávat igelity, PETky, tvrdé plasty a nápojové kartony
• určitě nedávat pytlované věci, vázací pásky, provazy a cokoliv znečištěného
• všechny ostatní plasty mohou jít do směsi – budou spáleny

Důležitá role spaloven

Problematické také je, že ze strany státu neexistuje jednotná koncepce pro zpracování odpadů a podnikatelům se pak těžko pouští do nejistého byznysu. Od roku 2035 stát zakazuje ukládání odpadu na skládky, ale přitom zatím nejsou zajištěny dostatečné kapacity spaloven; spalovny zkrátka chybí.

Na závěr bych proto rád zmínil dánskou Kodaň, která má spalovnu prakticky v centru města. Vozí se do ní odpad i z Velké Británie, je z ní vytápěna podstatná část města, slouží jako sjezdovka, restaurace a místo sportovních aktivit. Na 70 metrové budově je také nainstalovaná jedna z nejvyšších lezeckých stěn v Evropě: