Jsem pracovně ve Švédsku a kamarád chtěl, abych zajel očíhnout do bazaru nějakou ojetinu. Ve smluvený čas dorazíme (s kolegou) do autobazaru. Uprostřed placu stojí dodávka, uvnitř barber a křeslo, na něm mladík, nechávající se upravit, holič a jeden čumil. Upravovaný mladík se představil jako syn majitele. Volá taťkovi. Námi vybrané auto je prý někde, ale za 20 minut tu bude. Dáte si kafe, než přijede? Ale jo, proč ne. Vyslal čumila připravit kafe a my se mezitím slunili na židli. O 15 minut později se stále sluníme, kafe nikde. Přijíždí jiné auto se třemi lidmi, všichni se druží a baví. Přisedá si k nám čerstvě ostříhaný synek a, jak se vzápětí dozvíme, i taťka. Nabízí sendvič. Nechceme. Diví se. Vypráví, jak jim majitel auta dal čtyři vzduchové filtry. Právě je prý mění. Pokyvujeme hlavou. Sedíme, povídáme si. Po chvíli mimochodem zmíní, že auto bude k dispozici až příští úterý. Koukáme, nechápeme, vstáváme, odcházíme. Taťka nás zastavuje, nabízí úplně jiné auto. Nechceme. Nechápe, proč ho nechceme, když je větší a levnější. Odjíždíme a kroutíme hlavou nad tou celou bizarní situací.