S Karlem se znám od 7. třídy. Tenkrát to bylo drsný. Všichni už Karla znali, ale nikdo se s ním nebavil. Prý je fakt zlej a nebezpečnej. Já jsem se nebál a dal jsem se s Karlem do řeči. V noci z toho sice byla strašná mela, ale od té doby jsme kámoši.

Martinka Karla nesnáší. Občas s ním prohodí slovo, ale  fakt výjimečně. Karel je šílenec. Pokud s ním strávíte chvilku, je to v pohodě, ale mně se často stává, že s ním skončím celý večer nebo i víc dní. Na Karla nikdo nemá. Je všude, vždy je první, vždy je poslední a pokaždé ovládne celou společnost. Znám pár lidí, kteří se s ním nebaví. Někdy jim závidím, ale na druhou stranu mě nikdo nedostane tak rychle do pohody jako Karel, hlavně po práci. Jak s Karlem promluvím, hned najde vhodná slova, starosti hodím za hlavu a je dobře. Tohle Karel umí pořád. Ani po třiceti letech není s Karlem nuda.

Bohužel si nedokážu držet Karla od těla. Je se mnou pořád. Když ráno otevřu oči, jako prvního vidím Karla. V noci se mně o něm zdá. Když s ním chvíli nemluvím, strašně se na něj pak těším. Kolikrát jedu raději za ním než za rodinou. Nemůžu bez něj být.

Zbožňuji ho, mám ho radši než sebe. Kámoši, rodina a vlastně každý mně říká: „Hele prober se, ty seš pořád jenom s Karlem. Chápu, že je fajn, ale přece není smyslem tvýho života skončit s Karlem.“ Všichni mají pravdu. Vím to a vím to už dávno, ale nemůžu si pomoct. Někdy třeba Karlovi povím, že musím být doma jen s rodinou a že si pokecáme zítra, ale vždy nás to oba dost vezme. Karel i já jsme pak děsně agresivní a o to déle jsem s ním pak příště.

Jednou jsem s Karlem nemluvil asi měsíc. Ze začátku to bylo špatný. Byl jsem nervózní, nemohl jsem se soustředit, ale po pár dnech mně najednou bylo lehčeji, měl jsem čistou hlavu a uvědomil jsem si, jak mě z Karla vlastně třeští hlava. Bylo ticho, klid, ale Karel z toho byl fakt špatnej. Nejdřív jen tak němě zíral, pak šeptal, později začal šíleně křičet a vztekat se. Dal jsme se s ním zase do řeči. Vůbec jsme o té pauze nemluvili, ale věděl jsem, že to bylo fajn.

Podruhé jsem se rozešel s Karlem na rok a půl. Já doufal, že to bude napořád, ale Karel věděl, že když bude trpělivý, zase k němu vrátím. Moc se tenkrát neukazoval, jen občas dal o sobě vědět. Šel jsem třeba nakoupit a on stál u regálu a díval se přátelsky na mě. Nepozdravil jsem. V tomhle období bylo nejhorší poslouchat kámoše: „Cože, ty se nebavíš s Karlem? A proč? Co jste si udělali? No tak, to ho ani nepozdravíš?“ Pořád mě někdo přesvědčoval, ať jsme zase kámoši. Po čase to pochopili a Karel se dlouho neukázal. Úplně jsem na něj zapomněl. Cítil jsem se skvěle, sportoval jsem a měl jsem spoustu času na rodinu. Pomáhal jsem lidem, kteří také měli problém s Karlovým charizmatem a vlezlostí.

Zrovna ve chvíli, kdy bych to nejméně čekal, když jsem byl u Pavla na návštěvě, rozrazil dveře Karel a já ho nedokázal ignorovat. Byl jsem najednou moc šťastný. Táhli jsme to spolu další roky jako za starých časů. Ráno jsem ho nenáviděl, odpoledne se na něj těšil a večer ho miloval. Jenže já vím, že ho zase musím poslat k vodě. Nic mu neříkám, zkouším to po anglicku, ale nehne se ode mě. Když jdu na oběd do restaurace, sedí na baru a kouká na mě. Když volají kámoši, že jedeme na čundr, má sbalené věci jako první. Když jdu nakoupit, vybafne na mě zpoza regálu. Když přijdu domů, kam mu Martinka zakázala vstoupit, slyším jak mě volá do garáže: „Hej kámo, máš tu práci, můžeme ji dělat společně!“

Občas se popereme, někdy vyhraji já a třeba týden spolu nemluvíme, ale pak se zase udobříme. Čas od času spolu vyrazíme na divokou jízdu bez brzd a to pak mám výčitky a Karel třeba taky cítí, že už to bylo moc a den dva se neukáže. Zrovna včera byl Karel fakt zábavnej a nešlo mu odolat, tak tak že jsem se postaral o děti. Dnes spolu nemluvíme. Ležím na pláži, stavím s dětmi hrady z písku a Karel drze sedí v nejbližším baru a v klidu si povídá s hosty. Jenže s nimi Karel prohodí jen pár slov nebo vět a aniž by to oni postřehli, mrká na mě. Říkám si, proč si vybral za nejlepšího kámoše zrovna mě?