Obrázek ukraden z jawa-50.cz

Už měsíc mě každé ráno budí startování skútru. No ráno, tak v deset oznamuje jeden Němec zvukem chaj-chaj-chaj-chaj-chaj a chaj-chaj-chaj-chaj-chaj a znovu chaj-chaj-chaj-chaj-chaj než to chytne, že si jede pro čerstvou bagetu. Jede si pro ni na recepci na druhé straně kempu. Je to tlustej bagoun a těžko se mu chodí. Je to náš soused.

Vzpomněl jsem si na našeho dědu. Jak jezdil na žlutým pinckovi. Bylo mi asi šestnáct, táhnu se do kopce ze školy dom a z dálky ke mně doléhá „vrrraůůhm” a znovu „vrrraůůhm” a každé nové „vrrraůůhm” bylo o kousek blíž a hlasitější. Zatím nebylo nic vidět, ale děda se přibližoval. Že to byl děda, jsem věděl jistě, i když jsem ho ještě neviděl a přestože zvuk pincka neměl obvyklý monotónní chod „vrrrrr”, jehož frekvence se v zatáčce do kopce sníží natolik, že je děda nucen přeřadit na první rychlostní stupeň. Dnes tomu však bylo jinak. Jednotku měl děda zařazenou již před prudším stoupáním a i tak se pinckovi nechtělo. Pomalu jsem šlapal dál, kopaje do šutrů a žbrblaje nad nespravedlností ve škole a v očekávání nadávek, protože jsem už měl být dávno doma. Tu se zvuk týraného pincka zintenzivnil. Děda vyjel ze zatáčky a já ho z vrchu kopce zpozoroval. Ostřím a mžourám a rozeznávám, že děda má na zádech velký batoh a jednou nohou se odráží od země, aby pinckovi pomohl do kopce, což pravidelně mění frekvenci motoru. Blíží se rychlostí ostřejší chůze. Už je v půlce kopce a všimnu si, že na háčku pod řídítky mu visí dvě kabele plné lahváčů. Zřejmě byly v akci a zcela jistě jich je plný i batoh. V již velmi hlasitém „vrrraůůhm” je možné rozeznat i zvuk chvějících se lahví „skling”. Pomalu a důstojně mě předjel.

Doma se v pinckovi neustále šťoural a vztekal se slovy jako „zasraná kurva” nebo „a toho hajzla taky”.

„Čau dědo!” Povídám. „Jakej hajzl?”

„Ále, to máš jedno. Pocem a podrž to tady. Já do toho mignu palicou, ale kurva, jestli ucukneš, tak ti zpřelámu hnáty!”

PRÁSK!

Z pincka vylítla hřídel a rozbila zrcadlo opřené o stěnu garáže. Sprška sprostých slov situaci vystihuje asi tak jako mrholení. Tohle byl proud, peřeje, Niagáry a Viktoriiny vodopády na druhou.

„Která piča tam dala to zrcadlo! Nasrat do ruk a nepustit k vodě. Hajzli komunisti.”

Naštěstí se celkem rychle uklidnil, byla s ním vlastně docela sranda. Němec v kempu si ke mně chodí půjčovat nářadí. Furt se v tom skútru rejpe a válí se pod ním úplně stejně jako Mistr ve filmu Slavnosti sněženek, když pleje záhon. Nevzteká se jako se vztekával náš děda, chápe, že je to jeho poslední účel.

Legenda vypráví, že první dědův pincek byl koupen za peníze ze sběru železa. Postupně byl udržován a opravován a různé komponenty byly nahrazovány komponenty z jiných pincků, až z původního pincka zbyl jen žlutý plechový kryt. Nejednou mohl být děda viděn jak uhání z lesa s kulovnicí na zádech a srnčím mezi nohama, svázaným za běhy a pověšeným na háčku pod řídítky s plandající hlavou vyvrácenou do silnice, ze které kolem vyplazeného jazyka odkapává ještě teplá krev.

Půjčuji německému dědovi brusku. Kuchá ze skútru ložisko. Zbrousil si přitom číslo ložiska. Půjčuji mu šupleru.

Chaj-chaj-chaj-chaj-chaj – vrrrr… Je deset! Bavorák jede pro čerstvé pečivo. Vařím si kafe. Němec se pouští do oprav druhého skútru. Děda jich měl v garáži rozebraných aspoň pět. Nejednou se pro dědu muselo zajet s autem a vozejkem, protože ho pincek zradil. Děda neměl mobil a tak nám volali známí, kteří ho míjeli tu u Jabloňova, tu u Oslavice vida dědu tlačíc fichtla směrem k Meziříčí. Když jsem měl řidičák, občas jsem pro dědu zajel taky. Jednou mu vypověděl pincek službu na Novosadech. Nadával, že ztratil takovej tenoučkej drátek, kterým si musí co dvacek kilometrů čistit trysku. Lil totiž do pincka techničák říznutej přefiltrovaným olejem ze smažení. Vždycky, když děda projel po ulici, byly cítit hranolky.

Jednou mu otec koupil skútr, ale jak měl menší kola, tak se s ním děda několikrát vysypal a po týdnu se vrátil ke staré dobré Jawě 21. Já měl Javu 555 a kradl jsem dědovi benál z nádrže i z kanystru a chtěl-li jsem jezdit, časem jsem se musel naučit všechny jeho opravářské fígle.

Koukám na sousedovo německé lopocení ve španělském kempu pod stínem italského skútru a vzpomínám si na situaci, kdy mi otec zakázal jezdit na pařezovi. Na výplet předního kola pověsil velký visací zámek a odjel do Chorvatska na dovolenou. První den jsem hledal schovaný klíč, protože mi bylo jasné, že by se s ním otec dva týdny neotravoval, vědom si rizika ztráty. Nenašel jsem. Druhý den jsem investoval do otevření zámku paklíčem. Nepovedlo se, byl to bytelný zámek. Třetí den jsem zámek nakroutil do polohy, kdy se vešel při oběhu kola do vidlice a zamotal ho v té pozici elektrikářskou páskou. Rozjel jsem se a trochu to cukalo. No, cukalo to docela dost, skoro se s tím nedalo jet, ale po chvíli jsem vymyslel protipohyb ne nepodobný jízdě na koni a pole, louky, řeky a hejna vran v okolí Rakůvek a Třech křížů se přede mnou opět začali otřásat. Další den, sotva jsem vyjel z baráku, mě chytli benga, neměl jsem tehdy papíry. Mladému Salašovi domluvili a nechali ho pařeza odtlačit zpět do garáže. Jenže mě svrběly prsty a vůně benzínu s hranolky byla droga stejná jako zdánlivá svoboda na poli za městem. Benga beztak už odjeli na druhou stranu města, vytáhl jsem pařeza a škubavým pohybem vyrazil vstříc dobrodružství za humny. O dva litry benzínu méně se vracím domů, abych mohl opět upustit žilou na dědově pincku. Ve vysedávání vůči excentrické protisíle zámku jsem už tak dobrý jako žokej Váňa a smažím si to v zatáčce pod dálničním mostem dolů, když tu proti mně vyrazí policajti. Ve stejnou chvíli se uvolnila elektrikářská páska, která hodiny předtím výtečně sloužila. Zámek vykonal půlobrat a zasekl se ve vidlici. Pařez sebou bacil o zem, zatímco já pokračoval ve volném letu zakončeném přistáním na asfaltu těsně před autem policie. Byla to pořádná šlupka, ale švestky byly vyděšený víc jak já. Posbírali mě ze země a pak si všimli zámku na předním kole a protože naši rodinu znaly, bylo jim jasné, jak se věci mají. S odtlačením pařeza mi pomohli. Trvalo pár dní, než mi otrnulo a… ale to tom snad někdy jindy.

Chaj-chaj-chaj-chaj-chaj
Chaj-chaj-chaj-chaj-chaj
Chaj-chaj-chaj-chaj-chaj
Chaj-chaj-chaj-chaj-chaj

a baterka už už placatěla, když v tom vrrrůůůům a jede se pro un pan a já se budím do dalšího dne a přemýšlím, kolik se toho už stalo nejen mě, ale všem, vám, mrtvým… A kolik se toho ještě stane? Maličkostí a prkotin, které mě naštvou nebo rozesmějí a změní se to právě v průběhu času, kdy bolest otupí a zůstává sladká nostalgie mládí, stesk po starých dobrých časech, přitom taková hovadina. 100 miliard lidí žilo své životy a jsou pryč. Teď a tady působí stabilním dojmem a přitom je pomíjivost to nejskutečnější, co můžu cítit. Teď a tady, který Teď a Tady už dávno není a nikdy už nebude a já, stejně jako děda nebo vy, jsem jen pšouk v rámci čehosi, co ani neumíme pojmenovat. Závidím těm, co věří v Boha.