Často jsem v zahraničí a chybí mi kamarádi. Člověk sice potká spoustu jiných lidí, ale ve finále to jsou jen takové small talky a za dva dny či týden jdeme každý vlastní cestou a pravděpodobně se už nikdy nepotkáme.

Kamarádům prostě a jednoduše volám. Vhodnou chvíli moc neřeším, prostě výtočím číslo, rovnou řeknu, že chci jen vobyčejnej pokec a buď se trefím do vhodné chvíle nebo ne. Asertivně se zeptám, jestli má chuť si pokecat, případně kdy jindy a očekávám asertivní odpověď. Většinou jsou z toho půl až hodinové rozhovory se sluchátkama, nemám žádnou metriku, někomu volám jednou za rok, někomu třeba jednou za měsíc.

V naprosté většině jsem iniciátorem já. Já jsem ten, kdo je pryč a komu společnost chybí a nemám nikdy pocit, že by mi měl zase příště zavolat on jako první. Nevybavuji si situaci, že by si se mnou někdo obecně nechtěl pokecat, spíš se netrefím do vhodné chvíle, což si během 5 sekund řeknemen a domluvíme se na jiný termín nebo řeknu, že prostě občas číslo výtočím a buď se ti to hodí a vezmi to nebo to neber. A hodně lidí potěší, když se volá jen tak a ne když něco potřebují.

Pak tu mám pár výjimek. Kamarády, se kterými jsem dříve lezl a cestoval, ale dnes neodpovídají, neberou telefon, nereagují na mail, prostě nejsou. Nicméně vím od jiných, že registrují moji snahu si pokecat, vlastně je hrozně mrzí, že to nějak nejsou schopni přijmout, jsou v takovým životním kole, že Milan Salaš je na x-té koleji priorit. Chápu to, beru to, neurážím se. Čekám.

Chci tím říct, že i když máte pocit, že se na vás někdo vykašlal, tak to nutně nemusí být osobní, ale klidně z důvodů, které jdou úplně mimo vás. A druhá poitna sdělení je, že je třeba převzít aktivitu do svých rukou a nečekat, radost nebo příjemný pocit z toho pak máte oba. A ještě jedna věc, zvykl jsem si při hovoru občas mlčet. Je to nejdřív jakoby trapné, ale vlastně si pak uvědomuji, že hledáme třeba slova nebo prostě přemýšlíme a nemusíme okamžitě reagovat a vyplnit to ticho.

No a nebo to čtu úplně blbě a jsem takovej trapnej votrpa. Možná to tak může být, ale od té doby, co jsem si nastavil fakt striktní asertivní komunikaci v práci, tak se mi daří mnohem víc. Neztrácím čas s těmi, se kterými si nerozumím a rychleji se tak dopracuji k těm, co realitu vnímají podobně a pak nám to klape. Dlouho a stále se tohle umění učím, protože je tam tenká hranice, kdy se člověk může zachovat arogantně.

Říkal jsem si, že by tahle úvaha mohla pomoct intovertům, ale chápu, že ten první krok je právě ta těžko překonatelná nepříjemnost, ale ve skutečnosti to není tak hrozný: tůt tůt… Čau jak se vede, chci si jen pokecat, ale jestli se ti to nehodí, tak třeba jindy.

Himl, ale za týden jsem doma a ptám se, kdo de na hrnec?