„Vaše úvaha má smysl jen za předpokladu, že věříte ve svobodnou vůli a že lze obecně i konkrétně definovat, co je správné. Ergo jedná se o úvahu založenou na víře.“

„Samozřejmě, všechno je ve skutečnosti postavené na víře a je úplně jedno, jak moc se schováváte do kabátu ateismu. Víra v něco je elementární a neoddělitelná funkce našeho mozku. Pokud se z ní zkoušíte vymanit absurdním tvrzením, že jste nevěřící nebo ateista, přináší vám to jen rozpolcenost. Pokoušíte se o kvadraturu kruhu, protože věříte, že není třeba v nic věřit. Kde by byla vaše věda, kdybyste v celý ten institucionalizovaný systém, založený na aproximacích a více či méně nedokonalých modelech, nevěřil?“

„Je mi líto drahý příteli, ale kategoricky odmítám srovnávat víru ve vědu, matematiku, statistiku a pravděpodobnost s vírou v nějaké bohy či jiné nadpřirozené nesmysly. Věda má výsledky, dělá předpovědi, které s nějakou pravděpodobností vycházejí a podle toho se pak můžeme rozhodovat, jak se v různých situacích zachováme.“

„To vám neberu, ale tvrdím, že vaše víra ve vědu je postavená sice na jiném argumentačním základě než třeba křesťanská víra v boha, ale stále je to principiálně stejná víra. Věříte v něco, co vám dává smysl.“

„Vadí vám moje víra ve vědu?“

„Rozhodně ne! Povězte mi však, dává vám víra ve vědu odpovědi na existenční otázky?“

„Ne, věda je jen nástroj. Může vám krompáč říct, k čemu je díra, kterou s ním kopete?“

„Kdo myslíte, že má odpovědi?“

„Nikdo. Nikdo neví proč tu jsme, co máme dělat a k čemu směřovat.“

„Je tudíž naše existence nesmyslná a zbytečná?“

„Nevím, nikdo to neví, ale rozhodně se nechci vzdát víry, že bychom na to jednou mohli přijít. Pokud se budu držet mojí víry ve vědu a pravděpodobnost, dává mně smysl, aby co nejvíce lidí mělo možnost tyto otázky svobodně řešit. Tak se zvýší pravděpodobnost, že se dobereme pravdy.“

„Pravdy? Jaké pravdy?“

„Proč něco je, místo aby nebylo nic.“

„A co potom? Co by se stalo, kdybychom se této vaší pravdy skutečně dobrali?“

„Byla by to katastrofa. Ti, kteří by pravdu znali a věřili jí, by už neměli žádný jiný smysl života, než přesvědčovat ostatní o této pravdě.“

„Snažíte se pomocí vědy pochopit pravdu, ale přitom si myslíte, že to bude pro lidstvo katastrofa?“

„Nic jiného nám nezbývá.“

„Copak nelze žít s vědomím, že zkrátka nevíme a každý ať si věří, čemu chce?“

„Bylo by to krásné, ale když se rozhlédnete po světě, sám vidíte, že to tak nefunguje. Úzkost a strach z nepoznaného nám nikdy nedá klid a harmonii.“

„Víte, je to sice zajímavé povídání, ale mně je vás vlastně líto. Věříte, že je úkolem lidstva poznat pravdu pomocí vědy, ale zároveň si myslíte, že to způsobí katastrofu. Jak dokážete žít v takové rozpolcenosti?“

„Nedokážu. Trápím se, nespím, mám strach. Nehodlám si však nasazovat růžové brýle a taktéž nedokážu věřit v universálně dobré principy jako karma, dobrotivý bůh nebo nebe. Pro mě to jsou všechno něco jako drogy, které sice mohou na chvíli zahnat úzkost, ale stále jsou to jen výplody lidské fantazie.“

„Víru v dobro srovnáváte s drogami?“

„Ano. V tom smyslu, že zamlžují pravou povahu reality, která je z principu poznatelná pouze pomocí vědecké metody.“

„A co naděje?“

„Naděje?“

„Přesvědčení, že něco má smysl dělat, bez ohledu na to, jak to dopadne.“

„To ale není z vaší hlavy?“

„Ne, napsal to kdysi nějaký politik.“

„Myslím, že naděje je stejně nebezpečná clona jako víra v obecné dobro.“

„Proč?“

„Protože si tím jen něco nalháváte. Zabraňuje vám to vidět skutečnosti takové, jaké jsou.“

„A není vaše víra ve svobodnou vůli a vědu úplně stejně slepá naděje?“

„Je.“

„Jaký smysl má tedy naše diskuze?“

„Milý příteli, smyslem této i jakékoli jiné diskuze je, abychom si navzájem nepodřezávali krky jenom proto, že každý z nás věří jiné sadě nesmyslů.“

„A není právě diskuze hlavní příčinou neporozumění a následné eskalace násilí?“

„Dokud dva diskutují, nemůže být jeden z nich mrtvý.“

„Když dva nediskutují, když se dva neznají, když se nepotkají, jak by si pak mohli podřezávat krky?“

„Nemohli, ale takový svět není. Nezbývá nic jiného než diskuze na téma, jaký má život smysl. Když oba připustí, že si mohou věřit, čemu chtějí a když…“

„ …a když? To je samé a když, kdyby a co by.“

„Máte pravdu. Abychom si nemuseli podřezávat krky, musíme být schopní si navzájem říkat a když, a proč, a jak, a co s tím.“

„Co když mě nikdy o té vaší liberální pravdě nepřesvědčíte a naopak v ní budu vidět vlastní ohrožení a tudíž vás právě proto budu chtít zabít? Kdo je vinen? Já, protože vás jako prvního napadnu nebo vy, protože jste mě do té situace dostal?“

„Budeme vinni oba.“

„A kde se pak chcete dobrat té vaší pravdy?“

„Tady.“

„Kde tady?“

„Zde na těchto řádkách. Čtete to, zkouším komunikovat a zdvořile prosím o kultivovanou diskuzi. Dokud čtete, nemůžete vraždit a pokud chcete vraždit, tak málo čtete.“